Možná, že dnešní společnosti chybí rozdavači pohody. Asi o ni není zájem
Staří bigbíťáci možná v neděli zamáčkli slzu při výročí předčasného odchodu Petra Kalandry. Není to vlastně znamení doby, že v ní dnes pohoda nemá co dělat? Včetně politiky a ekonomiky.
Kdo si pamatuje 80. léta, může si vzpomenout nejen na televizní pořady o amerických jaderných zbraních, ale také na hry o výrobě praček a nablýskané estrády plné úsměvů, štěstí i pohody. Jako by režim chtěl všechny trochu strašit ale taky hodně ukolébat. Politici, když už někde mluvili, se tvářili mile, mluvili pomalu…
Scéna folkařů, písničkářů a rockerů to rozbíjela různými způsoby. Buďto provokovala, ať už vzhledem a ztřeštěností jako Pražský výběr, či v extrémní rovině Törr, nekonvenčností jako celý underground, nebo texty na hraně toho, co ještě mohlo projít (Michal Prokop, Vladimír Mišík, Jarek Nohavica… a pokud zrovna směl na pódium, tak samozřejmě Vladimír Merta).
Anebo taky podivnou směsicí reflexe, že to stojí za starou belu, ale dá se to zvládnout s láskou nebo básní. Do téhle skupiny mě vždycky trochu zapadal třeba Luboš Pospíšil, trochu Robert Křesťan. Ale nejtypičtějšími představiteli byli spojenci v ASPM Jan Spálený a Petr Kalandra.
Ještě jako studenti jsme se jednou bavili u gramofonu s kamarádem (dnes redaktorem Deníku Jiřím Jandou), v čem to jeho kouzlo je. „Jako zpěvák nic moc, na kytaru hraje taky tak nějak… ale ta pohoda, co z něj čiší, to je prostě úžasný,“ říkal Jirka. Sice jsem úplně nesouhlasil, protože jsem Petra Kalandru vždycky vnímal jako excelentního a originálního hráče na foukací harmoniku, ale na ta slova o pohodě jsem si vzpomněl mnohokrát.
Je sice pravda, že slavná píseň Solnej sloup (původně od Boba Dylana, přetextovaná Zdeňkem Rytířem) mě vždycky přišla trochu jízlivá, agresivní a vlastně jakoby z pozice závisti. A třeba takové Měšťácké blues není zrovna smířlivé. Ale to je tak asi všechno. Jinak skoro všude vládla láska, melancholie, někdy až nesrozumitelná, neuchopitelná, ale v souladu se zpěvem úplně hmatatelná (to jsou paradoxy pane Vaněk, neuchopitelná a hmatatelná).
není to znamení doby, že dnes děti primárně oslovuje agresivita raperů?
Třeba tady: „Je uzenej večer plnej rozpitejch světel a málo stop v zářivým sněhu, vrzání podrážek buší mi na spáncích, já stírám tvou rozlitou něhu.“
Sice to není zrovna o ekonomice, ale není to náhodou znamení doby, že dnes mladé lidi (dokonce děti) primárně oslovuje agresivita moderních raperů? Ano, nás taky poslouchala Kalandru hrstka a většina jela v Elánu. Dá se ale tehdejší Elán srovnávat s hulákáním na téma „to jsem se včera zase zhulil?“
Že politici už své slovníky posunuli oproti devadesátým létům, ale i začátku tisíciletí na úplně novou úroveň plnou lží a sprosťáctví? Že mentální koučové a poradci do nás primárně hustí, jak si vydělat na další Lamborgini? Není i v tomhle jádro současné společensko-ekonomické krize? Která tu je, ne že není. Vždyť na Slovensku už před časem 40 % lidí deklarovalo touho po návratu před rok 1989 a z evropské ekonomky chodí jedna špatná zpráva za druhou.
Jádro průšvihu je samozřejmě jinde, a sice v příchodu doby, kdy nám z nadnárodních centrál říkají, kde jde pravda, co máme dělat a co si máme myslet. Reakce je dvojí: buďto přizpůsobivá nebo ve vyznávání slovního odporu a podpoře stran, ohlížejících se do Moskvy.
Ale není to trochu i typické, že dnes by zněla zcela mimo dobu slova: „Sundej z něj to břímě a nechtěj za to nic. Dědek ať už se nedře, hej, hej, hej, nandej mi ho na záda?“
Anebo je to celé jen staromilské vzpomínání. Vždyť on Kalandra jak pohodu hlásal, taky žil způsobem, který možná nebyl nejpraktičtější. Alespoň to naznačují někteří jeho blízcí spoluhráči. Alkohol v tom asi hrál roli. Dnes už mladí tolik nechlastají. Sláva! Dnes jedou Kratom (a do pr….!) a sociální sítě (to snad kdyby radši chlastali).
Petr Kalandra předtím, než stvořil spolu s Petrem Spáleným a Františkem Havlíčkem ASPM, se proslavil jako sólista, ve spojení s Jaroslavem Hutkou, Čundergrundem a hlavně jako jedna z vůdčích osobností legendární kapely Marsyas. Před svým odchodem stačil vydat dvě krásné desky s vlastní skupinou Blues Session. Zemřel 7. září 1995 ve věku pouhých 45 let.