Do prezidentského křesla neusedl. Přesto navždy ovlivnil politiku
Nestává se, aby úmrtí politika v demokratickém světě oslavovali lidé v ulicích i na sociálních sítích. Jean-Marie Le Pen je výjimkou.
„Nezaslouží si žádnou poctu,“ napsal poslanec Louis Boyard. Pravda, je mu teprve 24 let a je členem La France Insoumise, tedy extrémní levice. Ale není sám. Pár levicových aktivistů dokonce svolalo oslavy do ulic. Na X je za to stihly kritika a odsouzení, ale to jim asi nevadí.
Jean-Marie Le Pen vstoupil do podvědomí Čechů až někdy po roce 1989. Jako reprezentant extrémní pravice, která právě začala posilovat. To byl ale trochu mylný dojem. V politice byl od 50. let a Národní frontu založil už v 70. letech. V roce 1987 ale poprvé pronesl svůj nechvalně proslulý výrok, že plynové komory byly jen detailem druhé světové války.
Ačkoliv je to opravdu velká síla (bez ohledu, jak později opakovaný a soudem penalizovaný výrok obhajoval: šlo podle něj jen o jednotlivost v celku války), příznivců měl dost. Velmi zajímavě tehdy o tomto fenoménu mluvil slavný český divadelní režisér Otomar Krejča (který měl tu čest působit v zahraničí včetně Francie). Podle něj totiž tito lidé mají v politice určitou roli, když pojmenovávají věci, kterých se jiní bojí. Čímž samozřejmě ani v nejmenším Le Pena nepodporoval.
Jenže na rozdíl do takového Miroslava Sládka (pro mladší – Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa, měla své poslance ve sněmovně a předtím ve FS a ČNB až do roku 1998), jeho role nebyla epizodní. Uvedl do pohybu monstrum, které se s ním sice nakonec rozloučilo, ba ho vyloučilo ze svých řad pod vedením jeho dcery. Což je hodně neobvyklé. Ale je na scéně pořád, a i když nikdy nedodalo Francii ani prezidenta ani premiéra, ani členy vlády, zásadně míchá tamní politickou scénou. Víc než třeba svého času KSČM u nás.
Proč to přirovnání? Vzpomeňme si na tzv. opoziční smlouvu a ještě předtím, jak ČSSD podržela dveře do vlády ODS. V době opoziční smlouvy měla KSČM ve sněmovně 24 křesel. Kdo tedy chtěl mít většinu 101 mandátů, musel je získat ne z 200 ale ze 176. Protože KSČM neměla koaliční potenciál ani na jednu stranu spektra. V roce 1996 to bylo 22, ale dalších 18 měla Sládkova SPR-RSČ. To je 40 poslanců, s nimiž nikdo další nechtěl nic mít. V takové chvíli asi nelze nic jiného, než že slabší uzná pozici silnějšího a přenechá mu vládu, byť ten silnější nemá většinu. Což se ale ve Francii nestalo.
Podobně Národní sdružení (bývalá Národní fronta) představují něco, kolem čeho se až do letošního podzimu chodilo jako okolo horké kaše. Dokonce právě kvůli němu a hrozbě, že vyhraje příští volby, Emanuel Macron vyhlásil loni ty předčasné. Také se kvůli němu spojili centristé s levicí, aby jej porazili. I přes maximální vzájemnou nenávist, která se projevila hned po sečtení hlasů.
Tady podobnost s českým příkladem končí. Zatímco KSČM ve své době jen působila problémy, pak tolerovala vládu, aby následně odešla do ústraní a možná se teď vrátila jako menšinová strana, National Rally hrozila ovládnout francouzskou politiku. Je výrazným hybatelem dění, a právě i kvůli ní má nyní Francie už druhou vládu zcela bez opory parlamentu. Spolu s levicí se vzájemně drží v šachu a znemožňují jakýkoliv posun vpřed ve chvíli, kdy Francie potřebuje řešit na jedné straně obrovské zadlužení, na druhé problém s imigranty a na třetí přijmout zásadní rozhodnutí ohledně rozvoje jaderné energetiky. K tomu všemu se pak podílet, pokud možno, na renesanci ekonomického myšlení na úrovni Evropské unie.
Přestože se Le Pen se svojí stranou nakonec rozešel ve zlém, založil ji a odkázal ji Francii jako pro jedny naději, pro druhé dvojitého Nelsona, který ji svírá a drží na místě. Tento jeho vliv má ve finále větší význam, než že se jako člověk s extrémními, čí spíše extrémistickými postoji dokázal probojovat do druhého kola prezidentských voleb proti Jacquesovi Chiracovi (když předskočil Lionela Jospina).
Vynechat obvyklé „čest jeho památce“ je asi tentokrát na místě. Přesto oslavovat jeho smrt v ulicích je na evropské poměry asi trochu moc. Nakonec jde o člověka, jehož názory souzněly s velkou částí veřejnosti. Což si Francie musí přiznat a nedělat, že to neexistuje. Také francouzský ministr vnitra Bruno Retailleau, který sice zastává trvá protiimigrantská stanoviska, ale sedí ve vládě středu, Bruno Retailleau prohlásil: „Nic neospravedlňuje tanec na mrtvole.“
