„Tak vidíš, Hustoles, nám se nevěří“
Tento minulý pátek vyšel sloupek v Hospodářských novinách (HN) s titulkem: Hedgeové fondy nevěří v zelenou budoucnost ekonomiky. „Navzdory rozsáhlým balíčkům zelených stimulů v USA i Evropě sází stále více hedgeových fondů na pokles akcií firem zabývajících se solární energií, elektromobilitou či vodíkem. A naopak věří v posilování ‚špinavých‘ fosilních odvětví majících co do činění s ropou, plynem a uhlím,“ píší HN.
Hedgeové fondy investují tak, aby snižovaly investiční rizika. Nepodléhají téměř žádné regulaci. Slovo „hedged“ znamená v tomto kontextu „zajištěný“ (doslova „oplocený“) a účelem hedge fondů je investované bohatství zajistit proti tomu, aby ztratilo na hodnotě při poklesu či dokonce kolapsu trhu.
„Podle manažerů hedgeových fondů (…) je důvod takového vývoje zřejmý: akcie v oblasti čisté energie a zelených technologií výrazně zaostávají za širším trhem. A jak se zdá, návratnost mnohých investic do ochrany klimatu není zdaleka tak rychlá a výnosnost taková, jak se předpokládalo,“ píše autor článku Petr Kain. „Jak ukazuje analýza Bloombergu, hedgeové fondy nyní věří, že 77 % firem zabývajících se solární energií zahrnutých v ETF fondu Invesco Solar zažije pokles akcií. Ještě v roce 2021 přitom fondy sázely na pokles akcií u 33 % těchto podniků.“ Dále článek vypočítává očekávání poklesu hodnoty akcií u 55 % společností, zabývajících se výrobou elektromobilů, a 57 % firem, zabývajících se výrobou baterií pro elektromobily a jejich dodavatelů kovů a chemikálií.
Na serveru Lidovky.cz krátce na to vyšla obsáhlá analýza ekonoma Marka Loužka s názvem: „Elektroauta a cesty do pekel. Autoprůmysl naivně kývl na cíle unijních byrokratů, teď se mu to vrací.“ Autor se zabývá citací a rozborem problémů evropského automobilového průmyslu, respektive jeho úpadku. Vidí dvě zásadní příčiny: nesmyslné zpřísnění flotilových emisí skleníkových plynů, které povedou ke zvyšování pokut automobilkám za jejich překračování, a ignorace možností a přání automobilek a zákazníků.
„Plánovači v Bruselu věří, že každý bude stát na svém místě a ochotně plnit, co klimatický zákon káže. To je ovšem iluzorní. Takový vnucený, direktivní systém, který chce mít vše pod kontrolou, se nakonec zvrtne v to, že lidé jeho požadavky obcházejí, odbývají, že převládne šlendrián, předstírání, vyprázdněné rituály, jak bylo typické pro komunismus,“ píše Loužek. „Evropský automobilový průmysl upadá. V roce 2030 se v západní Evropě vyrobí nanejvýš 5 % z celosvětové produkce automobilů, zatímco dnes je to 15 %. Krušné časy starému kontinentu předpovídají dvě třetiny světových automobilek. Zatímco Čína bude sázet na elektromobily, USA díky bohatým zásobám ropy a plynu umožní, aby vedle elektrik byla vyráběna a prodávána i auta se spalovacími motory. V USA a Číně jsou podmínky pro automobilky o řád příznivější než v Evropě,“ shrnuje autor očekávané důsledky. A dále zevšeobecňuje: „Zelený úděl se vymyká všemu, na co jsme dosud byli zvyklí, jak v oblasti boje proti změnám klimatu, tak v rámci evropské integrace. Máme před sebou dalekosáhlý, revoluční plán, který směřuje ke změně našeho ekonomického a společenského modelu. Jde o revoluci ve smyslu totální změny technologického základu fungování moderní společnosti. Je šokující, jak rychle a hladce byl tento projekt prosazen, aniž by byla vidět relevantní opozice. /…/ Zelený úděl lze chápat jako ohrožení demokracie ve dvou směrech. První vyplývá z oslabování členských států ve prospěch Bruselu, a tedy z přesunu rozhodování a úrovně, kde demokracie funguje, na úroveň, kde demokracie fungovat nemůže. Za druhé je zřejmé, že Green Deal se v Evropské unii stává svého druhu státní ideologií, nebo, použijeme-li pojem z naší nedávné minulosti, stává se jakýmsi novým ‚vědeckým světovým názorem‘.“
Oba citované články míří k závěru, že plánovaná ekonomika, které chybějí analýzy o zdrojích a důsledcích, nemůže solidně existovat. Leccos z toho naznačuje i zpráva Maria Draghiho o ztrátě konkurenční schopnosti EU ve světové ekonomice. Její závěry a možná řešení jsou ale hodně mimo realitu. Čím to?
Připomněl nedávno jeden český ekonom, už si opravdu nevzpomenu, který to byl, že na konci Draghiho zprávy v dlouhém seznamu spolupracovníků a konzultantů není jediné jméno z východní Evropy. Žádný ekonom, žádný expert vysokoškolsky dekorovaný a praxí ukutý v politické ekonomii socialismu (učebnice k mání např. zde). Dokázal by popsat a zdokumentovat jistě velmi věrně, jak taková ekonomika začíná a jak končí. Jak to říká Šlajs (Zdeněk Svěrák) v jednom ze slavných filmů svému spolužákovi Tučkovi (Ladislav Smoljak): „Tak vidíš, Hustoles, nám se nevěří“.
