Hledání strategie pro konkurenceschopnost potvrzuje, že Evropa to vzala za špatný konec
Pokud EU hledá strategii pro další růst, buďto se dívá za roh, anebo potvrzuje, že má problém. Evropa ji hledá těsně před volbami. Je to snad náhoda?
Evropská komise v podstatě těsně před koncem svého mandátu pověřila hledáním cesty, jak na větší konkurenceschopnost, bývalého italského premiéra, ale hlavně guvernéra Evropské centrální banky v letech 2011 až 2019 Maria Draghiho. Záchranářská role je mu vcelku vlastní. Už když se v roce 2021 postavil do čela italského kabinetu, mělo jít o pokus dát dohromady zemi, která je předlužená a permanentním sídlem politické krize. Nakonec asi nejvíc proslul větou, vyjadřující víru, že i neočkovaní se stanou plnohodnotnými občany Itálie.
Podle Dominika Rusinka mluví teď o potřebě radikálních změn. Mimo jiné proto, že svět se změnil a náš kontinent čelí například čínským dotacím do autoprůmyslu. Bohužel, zatím to vypadá, že volá hlavně po větší integraci, fúzím velkých firem, a dokonce snad i něčem jako energetické unii.
Už i evropští průmyslníci křičí, že stále sílící regulace je právě tím, co kontinent ničí. Zatímco zdejší povolenky zaznamenali svá maxima kolem 100 eur za tunu, v Kalifornii nastalo zděšení, když přelezly 40 dolarů, tedy zhruba 37 eur.
Průmyslníci nejen začínají opouštět Německo, ale dokonce i samotný kontinent. Zmiňují přitom většinou právě drahou energii, jejíž ceny vyšponovalo tažení proti fosilním palivům a někde i jádru. Také administrativu a regulatorní smršť. Vždyť i francouzský prezident Emanuel Macron před časem vyzval unii, aby už další zelená nařízení nepřijímala. A samotná Francie říká: budeme plnit klimatické cíle, ale neříkejte nám, jak to máme dělat, kolik nových větrníků a solárů instalovat. Něco podobného zaznělo i od šéfa Renaultu.
Jaký recept signalizuje Draghi? Ještě více propojování, více slučování, koncentraci, centralizaci… takový malý korporativismus, který má mimochodem v Itálii slušnou tradici od konce první světové války.
Konkurenceschopnost lze dosahovat principiálně třemi cestami. Tou první jsou opatření, která ji zvednou na základě řízení, regulace, dotací… Například po druhé světové válce v Německu byly firmy důsledně nucené k reinvesticím zisků. Některé státy jihovýchodní Asie preferovaly investice do určitých oborů. Dnes tak činí Čína a řada zemí světa například vytváří fondy pro rozvoj umělé inteligence.
Druhá cesta je přesně opačná – žádná ochrana, žádné regulace, hlavně co nejlepší podmínky pro podnikání. Tahle liberální cesta vedla v minulosti třeba v hospodářském vzestupu Anglie. No a třetí je kombinací. Která se ale často zvrhne na jednu či druhou stranu.
Nemá cenu opakovat, kolika procenty se Evropa podílí na emisích, poškozujících klima, a že její sebelikvidace to klima nezachrání. Zatím se evropští lídři tvářili, že to zdražení produkce a zákazy jsou nejlepší cestou k růstu. Což je sice principiální nesmysl, ale na to jsme si u politiků už zvykli. Teď se zdá, že v tom budeme pokračovat. No jo, starého psa novým kouskům nenaučíš.
