Na dekarbonizaci mají padnout biliony korun. A co z toho?
Do roku 2030 má jít na dekarbonizaci české ekonomiky 3500 miliard korun, to je nějakých 500 miliard korun ročně už od letoška. Tento požadavek vzešel z odborné debaty o vývoji energetiky v ČR.
Kolik to vlastně je peněz? Hodně, nebo málo? V roce 2022 celková tvorba hrubého fixního kapitálu, tj. investice, činila 1819 miliard korun. Na dekarbonizaci by tedy mělo padnout přibližně 27,5 % z celkových investic ročně.
Ovšem jen zpracovatelský průmysl investoval onoho roku (loňský ještě nemá Český statistický úřad spočítaný) 346,3 mld. Kč, energetika 69,8 mld. Kč, doprava a skladování 166 miliard korun. Tyto tři pravděpodobně nejzauhlíkovanější obory dohromady vydaly přes 582 miliardy korun na investice. Na všechny. Z celkem vytvořeného hrubého fixního kapitálu v celém národním hospodářství na ně připadá třetina. Teď už potřeba 500 mld. Kč jen na oduhlíkování ročně vyhlíží jinak. Tedy jako pěkná pálka, ze které na jiné investice už mnoho nezbyde. Co za to?
Ekologické a klimatické argumenty zastánců netřeba opakovat. Ale připomeňme argumenty ekonomické. Úspory a zvýšení konkurenceschopnosti. Jenže to jsou dvě finty naráz. Úspor má být dosaženo tím, že se spotřebitelé energie vyhnou placení uhlíkových pokut a daní. To ovšem není úspora, jen sebevyřazení (zajisté dočasné a neúplné) z přerozdělovacích mechanismů. Konkurenceschopnost se projeví tak, že podniky dosáhnou lepšího hodnocení svých povinných nefinančních výkazů (ESG) a nebude jim zakázáno obchodovat s partnery, půjčovat si peníze a vést běžné účty v bance. Tedy to, co běžně dělávají podnikatelé ledaskde jinde i bez ESG.
Třetím argumentem bývá podpora ekonomického růstu. Ten je pravdivý, ale jen dočasně. Po dobu, kdy se dekarbonizační investice budou budovat. Vyplývá to z metodiky výpočtu hrubého domácího produktu (HDP). Co nastane pak, za oněch 7 let, už není zdaleka tak jisté.
Neboť dekarbonizační investice nezpůsobí to, co investice běžně působí, tj. inovace výrobků nebo zavedení nového vynálezu do výroby, nové výrobní postupy, vylepšené materiály, růst produktivity práce. Jejich účel se s těmito cíli míjí.
Hezký příklad nabízí studie poradenské a účetní firmy PwC pro Svaz průmyslu a dopravy. Ta se týká přechodu průmyslových a dopravních podniků na „pohon“ čistým vodíkem. Píše se zde, že do vodíkové ekonomiky by se do roku 2030 mělo investovat 115 miliard korun (jen do výroby vodíku, bez produktovodů, skladovacích kapacit aj.), z toho ovšem půjde 57 mld. Kč do obnovitelných zdrojů energie a 27 mld. Kč do elektrolyzérů. Takže tři čtvrtiny investic budou vynaloženy na dodatečnou výrobu energie (OZE), jejíž pomocí se bude vyrábět další energie (vodík), která nahradí dosavadní celkem pohodlně dostupnou energii (plyn), jímž se právě nyní dočasně nahrazuje domácí dostupná energie (uhlí). To je, panečku, vynález!
Většinu ze 3,5 dekarbonizačního bilionu by měly zaplatit soukromé firmy. Zbytek by šel z veřejné podpory. Ten žádnou ekonomickou prosperitu nezvýší, to je jen přerozdělování peněz, které stát z ekonomiky jinde odčerpal. Soukromé investice budou nejspíše úvěrovány, po dokončení podniky spláceny. A je otázka, z čeho budou spláceny, když zvýšení produktivity práce a zvýšení přidané hodnoty se dotknou jen letmo?
Ilustrujme si to na jiném dekarbonizačním projektu, jenž byl proslaven sloganem Oprav dům po babičce. Na tento program je zatím vyčleněno 40 dotačních miliard korun, ale podle odborných odhadů na to, aby do roku 2050 byly všechny budovy uhlíkově neutrální, jak žádá Evropská komise, by bylo třeba investovat nějakých 60 miliard korun ročně. Kromě dotací už stavební spořitelny nabízejí výhodné stavební úvěry až na 1 milion korun se splatností 20 až 25 let. A to vše na zateplení a rekonstrukce bytových a rodinných domů postavených většinou před rokem 1980. Takových peněz, 20 let se to bude splácet, a není v tom jediný nový byt.
Buďme objektivní. I v rámci dekarbonizace některé investice budou produktivní. Zlepší energetickou účinnost, přivodí skutečné úspory ve výrobních nákladech, třeba i zlepší dobrou pověst podniků, i to se počítá. Domácnostem, které zrenovují, se nejspíše také zvýší kvalita bydlení. Na účtu efektivnosti nikdy nebude čistá nula.
To ale nastane jen jaksi mimochodem. Z výše citovaných čísel vyplývá, že do inovací produkce půjde výrazná menšina investic a jejich vliv na posílení HDP je nejistý. Zvláště, když efektivnost investice ovlivní státní dotace a její návratnost se měří výší sankcí, jimž se investor vyhne.
Jisté naopak je, že tyto investice bude nutné splácet. Budou je splácet domácnosti, firmy i státní rozpočet. Pohybujeme se v bilionových řádech. Jak se to bude řešit? Snížením výdajů na konečnou spotřebu, na výzkum a vývoj, na soukromé útraty, zvýšením daní nebo inflací? Jedno lepší než druhé.
Jisté také je, že energetiku a životní prostředí je nutné řešit. Ale pokud se počítá s tím, že většina investic půjde ze soukromých zdrojů, pak by se na ředitelích těchto zdrojů mělo ponechat rozhodování, kdy, kolik a do čeho investovat. Podle jejich podnikatelských či životních záměrů. Podle pravidel efektivnosti, návratnosti a růstu. Prosperitu za nějakých 7 nebo 15 let ani pak garantovat nelze, ale pravděpodobnost, že ten HDP dopadne lépe, by se zvýšila.
Zatím se jen hledají finty, jak obhájit národohospodářské plánování: je stanoven úkol (33 % OZE), termín (2030, resp. 2050), nařízené finanční krytí (časově omezené dotační tituly), podle potřeb plánu. Výsledky plánované socialistické ekonomiky již byly mnohonásobně empiricky ověřeny.
