Problém je, kdo a jak to bohatství rozdělí
Vždy budou chudí mezi námi. Chudí skromní, smíření či dokonce spokojení, chudí pateticky strádající, chudí bojující proti chudobě všech ostatních i chudí bojující denně o život svůj a svých dětí. Nerovnost je cosi, s čím se lidská tlupa musela vyrovnat již na úsvitu svých dějin a co kodifikovala vynálezem soukromého vlastnictví a jeho nedotknutelností.
Dnes se chudoba oficiálně měří příjmy člověka, respektive výdaji, které si může dovolit na své živobytí. Typicky jeden až dva dolary na den. Tuto chudobu se daří snižovat. Když ale dojde na porovnávání vývoje v čase, ukazuje se, jak rostly příjmy jedné (malé) skupiny obyvatel, zatímco jiné (početné) klesaly. Neméně často se poukazuje na majetkovou nerovnost, která mívá podobné zakřivení grafů a jež tvoří s příjmovou nerovností rodnou sestru.
Jistě jsou také boháči, kteří se jimi nestali dědictvím, kořistí, podvodem či nějakým jiným společensky neoblíbeným způsobem. Zbohatli lidé, kteří si příjmovou nerovnost dokázali naklonit na svou stranu nadáním, pílí, prozíravostí, vytrvalostí, nebo prostě ochotou riskovat. Ale i oni, nebo jejich potomci, nakonec budou zvýhodněni prostým pravidlem, že ďábel kálí stále na jedno místo. A jsme zpět na začátku: co je příčinou, kterou je nutné vykořenit, a co následkem, který je zapotřebí zhojit?
Server Seznam Zprávy nedávno zveřejnil analýzu sestavenou na podkladě údajů z OECD a České národní banky o majetkové nerovnosti v České republice. Nejbohatších 20 % lidí u nás vlastní více než 80 % všeho bohatství. Nejbohatší 1 % vlastní zhruba 36 % všeho majetku, zatímco nejchudší pětině obyvatel náleží všeho všudy 0,2 % národního bohatství.
chudobu se podaří potlačit nejdříve za 229 let
Nezisková charitativní organizace Oxfam minulý týden vydala zprávu, podle které se ve světě propast mezi chudými a bohatými bude pravděpodobně zvětšovat a povede k tomu, že do deseti let bude existovat první bilionář. Od roku 2020 se podle zprávy zvýšil majetek pěti nejbohatších lidí světa o 114 %, zároveň se o 0,2 % snížil majetek 4,77 miliardy lidí. „Vyhlídka pro 60 procent světové populace spadajících do nejchudší vrstvy je podstatně horší. Pokud budou současné trendy pokračovat, chudobu se podaří potlačit nejdříve za 229 let,“ citoval ze zprávy server aktualne.cz.
Tak dlouho se nikomu čekat nechce. Proto v minulosti vznikaly revoluce. Dnes máme spoustu programů na potírání chudoby. Provozuje je OSN, neziskové organizace, Evropská unie přes různé fondy a sociální politiku a jednotlivé státy ještě na vlastní pěst. Někdy se daří lépe, někdy, jako třeba v posledních třech letech, hůře. Na revoluci to zatím nevypadá. Aby se ty sociální programy, dotace a penězovody nějak nepokazily. Tak se do popředí zájmu dostává nerovnost majetková. Ta je prý příčinou všeho a hlavně je nespravedlivá. Měla by se odstranit, alespoň trochu.
Jak to udělat navrhoval Karel Marx a rozhodně troškařem nebyl. Do majetkové nerovnosti zahrnul i výrobní prostředky, tedy půdu, chovná zvířata, ale hlavně investice: továrny, stroje, budovy. Majetek, který se nahromadil v rukou kapitalistů nespravedlivě ne proto, že něco vynašli, vylepšili, zlevnili, ale proto, že těmito svými dovednostmi vykořisťovali námezdní pracovní sílu. Tak tedy zbavit je majetku, výrobní prostředky předat do vlastnictví všech pracujících, kolektivně je spravovat a o zisky se kolektivně a spravedlivě dělit.
Následné revoluční dějiny ukázaly, že žádný z bojovníků proti chudobě druhých nezchudnul, zatímco ti ostatní zase nějak málo bohatli. Kolektivní vedení se neosvědčilo ani v ekonomice, ani ve veřejné správě. Proto Vladilmír Iljič Lenin, Marxův následovník, dotáhl celou revoluční teorii k revoluční praxi diktatury proletariátu.
Soudobé programy, poučeny historií, se o vyvlastnění moc nešíří. Uvažuje se o vyšším zdanění majetku, případně vyšším než zdanění příjmů z tohoto majetku a vyšším, než práce. Zvažují se vysoké, až stoprocentní dědické daně. A dospívá se k technikáliím, zatím jen teoreticky, od jak vysoké hodnoty majetku jak vysokou sazbou danit.
Rozhodnutí o těchto drobnostech bude snadné. Reálný a zásadní problém vzniká, co by stát s takto získanými majetky podnikl? Jak by je přerozdělil, k jakým účelům použil? Idealisté nasazují cíle sociální a humanitární. Společnost Oxfam svou zprávou vyzývá k zavedení daně z bohatství, která má narovnat rovnováhu mezi zaměstnanci a šéfy i majiteli firem. V případě Velké Británie by zavedení poplatku do státní pokladny přineslo přibližně 22 miliard liber ročně, pokud by se uplatňovala sazba 1 až 2 procenta z čistého majetku nad 10 milionů liber. To není vysoká sazba, ani omračující suma. Ale „…jen si představte, co by se dalo zaplatit 22 miliardami liber ročně investovanými do veřejných služeb a infrastruktury. Peníze by zlepšily život každého z nás, kdo žijeme ve Spojeném království, a poskytly našim starším, mladým a zranitelným lidem péči a podporu, kterou potřebují a zaslouží si,“ řekla Julia Daviesová, investorka a zakládající členka nestranické skupiny britských milionářů Patriotic Millionaires.
O tom, že by poskytly, se dá silně pochybovat. Stačí se rozvzpomenout na pohádky o sociálních podporách u nás. Aby nebyly plošné. Aby nebyly zneužity. Aby dorazily do správných rukou a dosáhly žádaných cílů. Proč se nedaní tiché víno a proč jsou dětské plenky v nejvyšší sazbě DPH a kdo nakonec inkasuje příspěvky na bydlení?
Bohatství přináší také moc a vliv. Je tedy velmi pravděpodobné, že přerozdělování by se ubíralo směrem opět k několika bohatým. V každém společenství se najde skupina dobrodějů, která prosadí přeliv majetku do nějaké všeprospěšné a všeužitečné ideje. Třeba do dekarbonizace nebo elektromobilů. Od letoška i u nás se dotuje nákup drahých elektrických aut, ovšem zatím jenom podnikům a organizacím. Těm ostatním rostou ceny aut spalovacích, i těch starých, ojetých, zvyšují se daně za motorová paliva a poplatky za užívání dálnic. Dobrodějná Evropská unie sama odhadla, že dekarbonizace přivede 150 milionů evropských občanů do energetické chudoby. Podpoří se dobíjecí stanice, cyklostezky (veřejné služby a infrastruktura), továrny na baterie a na čipy, turistický ruch a tepelná čerpadla. Nestačí miliardy, musejí se dát biliony eur na strategické cíle. Zadlužíme se, všichni na všechny.
Neděláme si ambice radit, jak snížit bohatství bohatým a jak s tím majetkem naložit. Jen mějme na paměti, že přerozdělováním se bohatství nezvýší. Jen rozfrncá. Zranitelní, péče, podpora… Možná, snad… až „pak“.
