Ze všeho nejvíc asi pragmatik. Což je přístup, který dneska chybí
Henry Kissinger je mnohými oslavován skoro jako mírotvůrce. Ovšem tomuto slovu se vzhledem k určitým stránkám příběhu autoři vyhýbají.
Pamatuji si, že jsem jeho fotku poprvé zaznamenal jako dítě v nějakém časopisu ještě v 80. letech. Tvářil se na ní arogantně, nevrle a nepřístupně. Popisek si nepamatuji, ale určitě nešlo o nic lichotivého. Přesto to byl právě Kissinger, kdo podle dostupných pramenů tlačil na navázání styků mezi USA a Sovětským svazem, a výrazně přispěl k prvním dohodám o limitování počtu strategických zbraní. Rovněž ke stažení amerických vojsk ve Vietnamu a urovnání situace na Blízkém východě. Někteří dokonce tvrdí, že kdyby nevyvolal dohodu mezi Izraelem a Egyptem, tak izraelská vojska vstoupila do Káhiry a bylo by zaděláno na konflikt mnohem větších rozměrů.
Trošku stranou ale zůstávají jiné jeho aktivity. Zvláště levicoví autoři zdůrazňují, že podporoval bombardování Kambodži během války ve Vietnamu a způsobil tak smrt zhruba 150 tisíců lidí. A co nejhůř, nástup Rudých Khmerů. Možná to byla strategická chyba, které později litoval. Kdo ví. Možná, že litoval i toho, že údajně podporoval převrat Augusta Pinocheta a vůbec různé jihoamerické diktátory. Třeba netušil, jaké peklo v Chile nastane… anebo tušil. Tyto aktivity, jako třeba podpora Manuel Noriegy a jemu podobných ze strany CIA, patří k nejtemnějším stránkám americké politiky. Jaké ale měly pozadí, se my, co jsme na hony vzdáleni tomu, co se tehdy dělo, můžeme jen dohadovat.
Tu fotku, na níž vypadá Kissinger sám jako zlověstný a naštvaný diktátor, asi musely tehdejší komunističtí editoři dost hledat. (Podobně jako později fotografii Zbigniewa Brzezinského, jehož vzory na košili okomentoval Dikobraz tak, že jde o symboly jaderných bomb).
Těžko takhle zvenku říkat, zda byl Henry Kissinger opravdový, a hlavně přesvědčený mírotvůrce, který zachránil svět před jadernou katastrofou z lásky k lidem. Nebo čistý pragmatik, řídící se výrokem Winstona Churchilla z doby druhé světové války: „Abych přešel most, podám ruku i ďáblu.“
Stejně jako Churchill podal tu ruku do Moskvy, ale také Pekingu, Hanoji a řadě dalších míst. Někteří dnes říkají, že kvůli němu se komunisti udrželi u moci déle a Ho Či Minovi nástupci ovládli Saigon.
Uvidíme, co na to historie. Bude-li pokračovat posilování levicových nálad, třeba jednou bude oslavován jako přítel čínského lidu (jak ho dnes nazvala čínská média). Možná z něj jednou udělají socialistu, podobně jako kdysi z Jana Husa (správně Husi, ale to nechme být). Ačkoliv, jestli pomáhal sundat Allendeho…
Toť jen drobný náznak, jak se hodnocení mění podle společenské nálady a dominantního diskursu. A dohadovat se o skutečných motivech činů toho kterého muže či ženy se lze třeba po hospodách i v akademických posluchárnách. Ale jen dohadovat.
Co je ale asi zjevné, šlo o člověka velmi pragmatického. A skvělého diplomata. Nemluvíme ale o pragmatismu korporací, kde platí, že tím nejdůležitějším je bonus pana nejvyššího za daný rok a cena akcií z opčního programu. Pragmatismus, hledící přes ideologie k realistickým cílům. Ať již se projevuje kroky z našeho pohledu morálními či naopak. V tom by snad mohl být jakýsi odkaz. Kdybychom nežili v době, která na odkazy a pozitivní zkušenosti kašle.
