ČEZ dělá jen svůj byznys, stát už do elektřiny nesmí
Skupina ČEZ loni meziročně snížila přímé emise skleníkových plynů o 4 %, což odpovídá téměř 830 tisícům tun CO2. V rámci strategie Čistá Energie Zítřka Skupiny ČEZ také rostly meziročně o 12 proc. bodů investice do obnovitelných zdrojů (OZE) a dalších ekologických řešení: do aktivit hodnocených podle evropské taxonomie jako udržitelné směřovaly dvě třetiny všech loňských investic (zhruba 23,3 mld. Kč). Tyto statistiky vyplývají ze Zprávy o udržitelném rozvoji Skupiny ČEZ za rok 2022, která pokrývá přes 200 nejrůznějších ukazatelů z oblasti životního prostředí, sociální péče a řízení firmy a má 166 stran.
„Naše výsledky v oblasti ESG oceňují i mezinárodní ratingové agentury – u řady z nich jsme se významně posunuli a patříme nyní mezi pětinu nejlépe hodnocených firem světa. Data a čísla ze zpráv o udržitelném rozvoji představují také čím dál důležitější zdroj informací pro banky, pojišťovny, investiční fondy, ale třeba i velké společnosti s mezinárodním dodavatelským řetězcem. Rozsah pokrývaných oblastí i objem reportovaných dat tak rok od roku roste,“ řekla ředitelka útvaru ESG Kateřina Bohuslavová.
Rozsah pokrývaných oblastí v ESG i objem reportovaných dat rok od roku roste
Skupina ČEZ zaujala celkem jasnou pozici, kterou už několik let uskutečňuje. Emisních zdrojů se zbavuje prodejem, ty, které jí zbývají, zřejmě odstaví během příštích tří čtyř let. Nových obnovitelných zdrojů (OZE) hodlá do roku 2030 vystavět v kapacitě 6 GW. „Svou roli středoevropského lídra transformace energetiky bereme vážně a naše výsledky to dokazují,“ prohlásil předseda představenstva a generální ředitel ČEZ Daniel Beneš.
Podle původních pravidel jednotné elektroenergetické sítě UCPTE, do které je Česko zapojené, musel mít každý člen této sítě vlastní záložní zdroje v kapacitě jednoho největšího zdroje do sítě připojeného. Tím zdrojem býval jeden blok jaderné elektrárny Temelín, tehdy 1 GW. Dnes nic nenasvědčuje tomu, že by ČEZ do roku 2030 vybudoval zálohu na inzerovaných 6 GW obnovitelných zdrojů. Naopak, ty, které ještě provozuje v uhelných elektrárnách, patrně odstaví ještě dříve než v roce 2038, jak plánuje vláda, dříve, než v roce 2030, jak chtějí ekologové. Hlavnímu ekonomovi ČEZ Pavlu Řežábkovi, to vychází někdy na léta 2026 nebo 2027.
elektrárna musí koupit povolenku za 98 eur a elektřinu prodá za 106 eur. a to nestačí
Důvody nastínil sám v článku pro týdeník Hrot: „Aby vyrobila starší hnědouhelná elektrárna 1 MWh elektřiny, potřebuje k tomu přibližně 1 povolenku CO2. Povolenka na rok 2026 je přitom skoro stejně drahá jako elektřina. Tu elektrárna prodá za cca 106 eur a povolenku musí koupit za 98 eur. Elektrárně tak zbude jen pár eur na to, aby zaplatila uhlí, zaměstnance a nezbytnou údržbu. A to nestačí. Potřebné částky se v základním provozu pohybují na úrovni několika desítek eur za megawatthodinu. Navíc, pokud bychom elektrárnu využívali méně (například kvůli drahé povolence), tak tyto náklady na megawatthodinu dál porostou. Jsou totiž převážně fixní: zaměstnance a údržbu je potřeba platit vždy.“
ČEZ bude argumentovat tím, kolik desítek tisíc domácností bude zásobovat z OZE. Problém je jak kdy. Uhelná elektrárna může pracovat 95 % celého roku, tj. 8322 hodiny. Průměrná doba slunečního svitu u nás je 1600 až 2200 hodin. Což ale není problém ČEZ. Problém ČEZ je, že EU nařizuje, kolik hodin v roce smí uhelný zdroj vyrábět. Může to být zhruba 1500 hodin, záložní ale také třeba jen 300 hodin.
Východiskem by mohlo být zařazení uhelných zdrojů do podpůrných služeb, tj. zdrojů, které vyrovnávají náhlé nedostatky v dodávkách OZE svou záložní kapacitou. Takové zdroje dostávají tzv. kapacitní platby za schopnost a připravenost vyrovnat bilanci v síti. Ty je ovšem zapotřebí nechat si schválit Evropskou komisí v Bruselu, která hlídá jednak to, aby nebyla narušena férová soutěž na společném trhu, a jednak plnění klimatických cílů. Což naše vlády nezvládly. „Kapacitní platby za to, že někdo drží v rezervě výkon, dnes Evropská komise nemá ráda. Schvalovací proces je složitý, povoluje se to jen výjimečně a podmínky se postupně přitvrzují. Všichni okolo nás si toto vyjednali včas, my to honíme se zpožděním,“ citují Seznam Zprávy anonymní zdroj. Podle něj je téměř už nemožné vyjednat kapacitní platby pro zdroje uhelné, i k elektrárnám plynovým, které by eventuálně také přicházely v úvahu, už je EK velice zdrženlivá.
Z ekonomického pohledu je to celé blbost. Máme moderní a ekologické uhelné elektrárny, využívající domácí energetickou surovinu, cenově nezávislou na válkách, ekologicky přinejmenším srovnatelnou se stlačeným zemním plynem dováženým tisíce kilometrů přes oceán a další tisíce přes kontinent. To ale evropská taxonomie jaksi nepočítá do uhlíkové taxy. Emisní povolenky a taxonomie nejsou ekonomická, ale čistě politicko-ideologická hlediska. Umělé konstrukty, které by se mohly odbourat a pak teprve by se o nějaké ekonomice zdrojů dalo seriózně pojednat.
Po roce 2000, když se postupně vytvářel volný trh s elektřinou, bylo nařízeno, aby se výroba, přenos a distribuce a obchod vzájemně oddělily majetkově, personálně a účetně. Aby dominantní výrobci a monopolní přenašeči elektřiny nemanipulovali volný trh. Dnes největším manipulátorem je EK, která nařizuje, čím se smí proud vyrábět a jak dlouho, jak se smí obchodovat a kolik žen musí být v řídících orgánech firmy.
Hlavnímu ekonomu ČEZ nelze jeho stanovisko „když to tak chtějí, mají to mít“ zazlívat. Je to podnikový ekonom. K ekonomii má asi takový vztah, jako podnikový právník ke spravedlnosti. Ten spravedlnost ani nehledá, ani nevykonává. Hlavně dohlíží na to, aby se jeho firma do něčeho nezapletla, a když už, aby z toho nějak vykličkovala. Podobně ČEZ za každou jednu instalovanou, vyrobenou i nedodanou megawatthodinu z OZE obdrží dotace. Ponechme nyní stranou, proč tyto dotace soukromým firmám Evropské komisi nevadí. Hlavní ekonom ČEZ, běžné akciové společnosti a největšího výrobce elektřiny v zemi, nebude hájit ekonomii, ale zisky, dividendy akcionářů, odměny a bonusy pro ředitelství. A stát bude mít hlavu v pejru, kde sežene elektřinu.
Tuto odpovědnost má jediná firma u nás, státní přenosová soustava ČEPS. Ta ve své nejnovější zprávě MAF CZ 2022 o přiměřenosti zdrojů varuje, že už za dva roky se Česko z čistého vývozce elektřiny stane jejím čistým dovozcem. Ve zprávě varuje, že v roce 2030 při nejtvrdším scénáři odchodu od uhlí a přechodu na nestabilní solární či větrné zdroje (Dekarbonizační scénář) hrozí, že po 105 hodin nebude mít republika elektřinu vůbec k dispozici a v roce 2040 už zřejmě nebude odkud vzít elektřinu 1085 hodin v roce, tedy 12,4 % z celého času roku. V roce 2035 může import dosáhnout 23 % spotřeby ČR za cenu téměř dvojnásobnou ve srovnání s platným cenovým stropem, zavedeným loni českou vládou.
Tak tomu nebylo vždy a tato situace není nevyhnutelná. Počátkem tohoto století, když se postupně vytvářel volný trh s elektřinou u nás i v Evropě, ČEPS nakupovala podpůrné služby od dodavatelů – více méně soukromých energetických společností – v aukcích. Šlo o regulovatelné zdroje, regulovatelné do plusu (zvýšení výkonu) i mínusu (snížení výkonu), zapojené do elektrizační soustavy a řízené dispečinkem ČEPS. Platilo se za držení tohoto zdroje, jeho schopnost regulace a za silovou elektřinu dodanou i nedodanou. Výsledkem bylo, že síť fungovala spolehlivě, dodávky byly bezpečné a mezinárodní obchod s elektřinou se slibně rozvíjel. Jenže to bylo v dobách, kdy si státy samy za svou elekroenergetickou soustavu odpovídaly a kdy elektrárenství řídili energetici, a ne profesor dějin francouzské literatury.
Nic proti panu Řežábkovi, proto zdůrazněme již naznačené, že tento scénář či důsledky komerčního rozhodnutí ČEZ nejsou jeho byznys. On dělá to, co se po něm žádá. Průšvih je v tom, že obyvatelstvo, podnikatelé a průmysl žádají bezpečné dodávky cenově dostupné elektřiny. Žádají je po státu. Zajistit je není problém ani technicky, ani ekonomicky. Ale on už nesmí.
