Ten s máslem nemusí být Eurostat
Spor o výpovědní hodnotu statistických údajů opět upoutal pozornost občanů i vlády k cenám energie. Tempo růstu cen energie v České republice za loňské druhé pololetí, jak je publikoval evropský statistický úřad Eurostat, se nelíbí ani dodavatelům energie, ani vládě. Neboť podle Eurostatu je třetí až čtvrté nejrychlejší v EU, což údajně neodpovídá skutečnosti, která je výrazně mírnější. To tvrdí tuzemští obchodníci. My to máme správně, tvrdí statistici.
Ve kterém pudlovi je jádro se nemusí na první prohlédnutí hned ukázat. Zásadním argumentem Eurostatu je, že přebírá údaje od Energetického regulačního úřadu (ERÚ), resp. Českého statistického úřadu (ČSÚ), ty zase poukazují na své zdroje, jimiž jsou oficiální nabídkové ceníky obchodníků. A že podle těchto ceníků ceny skutečně stouply tak, jak statistici píší. Obchodníci ale tvrdí, že tyto nabídkové ceny platí jen několik málo procent jejich zákazníků, takže neodrážejí skutečnou cenovou hladinu energie v ČR. A hned na svou obranu ukáží cenu průměrnou, což dosud nečinili, kterou ale, důsledně matematicky vzato, neplatí zákazník nejspíše žádný.
Podle dosavadní diskuse to vypadá, že se spor opírá o problém, jakou cenu energie obchodníci zveřejňují. Zda jde o starou cenu za starou energii, novou cenu za starou energii, novou cenu za novou energii či starou cenu za novou energii. Není to tak legrační, jak se zdá. Energie se z většiny kupuje na termínované kontrakty. Obchodník zhruba ví, kolik má zákazníků, kolik spotřebují energie a nakoupí si ji dopředu. Jeho zákazníci mají fixované ceny – to je stará energie za staré ceny. Když do tohoto předvídatelného systému vstoupí nenadále více než milion bezprizorních zákazníků od zkrachovalých obchodníků, spustí se problém. Nebo-li: noví zákazníci obdrží novou, dodatečně nakoupenou energii za momentální, tedy nové ceny. Pokud v termínovaných nákupech existuje přebytek (stará energie), je lákavé prodat starou energii za nové ceny. Že by se nová energie prodávala za staré ceny je, řekněme, jen hypotetická.
Jestliže tedy ERÚ, ČTÚ a Eurostat vycházely z ceníkových cen, pak zákonitě musely započítávat nové ceny pro zákazníky, ať už nové nebo staré.
A v těch cenících aby se prase vyznalo. Dodavatelé nezveřejňují ceny za jednotku (kWh) dodané energie, ale návody ve formátu PDF, jak si je vypočítat. Pak zveřejní návody dva: jeden bez zastropování, který je výrazně vyšší, než ceny uváděné Eurostatem, jiný se zastropováním, které dávají zapravdu obchodníkům. Jenže který ceník a jak dlouho bude platit?
Mezi tím noviny přinášely zprávy, jak se náklady na energii zdvojnásobily i ztrojnásobily pro průmyslové podniky, úřady, školy, sportovní a kulturní instituce. Obce nedokázaly najít dodavatele ve výběrovém řízení, šly na spotové ceny. Takže když už dodavatelé argumentují mizivým podílem počtu odběratelů nové energie za nové ceny, měli by také zveřejnit jejich podíl na objemu dodané energie. Taková sklárna, základní škola nebo zimní stadion na tom se spotřebou budou asi jinak, než panelákový byt 2+1.
„Protože ceny komodit mají v cenících složky množstevní a složky časové, má logicky každý odběratel ve skutečnosti jinou cenu, která je závislá na jeho spotřebě. Teprve po rozpočítání časových a paušálních plateb na spotřebu je možné tyto složky ceny sečíst dohromady do celkové měrné ceny v Kč/kWh,“ vysvětluje Josef Sedlák, elektrotechnik, který se už řadu let zabývá rozborem cen v energetice. „Vzhledem ke složitosti PDF ceníků není možné se k takové ceně dobrat jinak, než s pomocí nějakého výpočetního aparátu – například pomocí výpočtové tabulky v Excelu. Ta Excel pomůcka je naprosto nevyhnutelná například u vícetarifních ceníků s různou cenou pro VT (vysokotarifní) a NT (nízkotarifní) část dne. Provádět výpočet přímo podle PDF ceníků dokáže asi málokdo.“
Tím ale matematická praktika nekončí. Další problém spočívá v rozsahu spotřeby, se kterým Eurostat počítá. Ten je velmi široký: od 2500 MWh do 5000 MWh za rok. „Najít konkrétní spotřebu, při které se bude rovnat výsledná platba (jen z dražšího množstevního tarifu bez časové složky ceny) platbě za paušální tarif (z levnějšího množstevního tarifu s měsíční paušální platbou), je téměř nemožné. Jedinou možností, aby vůbec mělo smysl zabývat se vstupními daty pro Eurostat, by musel být fakt, že tam někde ten Eurostat uvádí konkrétní spotřeby – třeba pro jednotlivé ceníky, podle kterých byly výsledné ceny počítány,“ vysvětluje Sedlák. Skutečné ceny pro tak velký rozsah – 2 500 kWh < Consumption < 5 000 kWh – nelze spočítat bez toho, aby platilo 1+1=3. Velký rozsah spotřeb 1:2 by vyžadoval také rozsah cen od 2500 kWh – do 5000 kWh. „Jediné číslo lze spočítat pouze pro konkrétní spotřebu. Na odhalení pitomostí v datech Eurostatu stačí pouhá trojčlenka a úvaha žáka základní školy,“ nešetří statistiky ing. Sedlák.
Ve svých podrobných analýzách a výpočtech dokládá, že skutečné jednotkové ceny energie, jmenovitě elektřiny, jsou skutečně zhruba o třetinu nižší, než uvádějí statistiky Eurostatu. Ale také než se píše v ceníkách tuzemských distributorů. „Státní příspěvky znamenaly, že cena v 2.pololetí pro zákazníky poklesla. Samozřejmě, že v dílčích obdobích před zastropováním byly ceny dokonce i vysoko nad údajem Eurostatu,“ píše a svými výpočty dokládá Josef Sedlák.
Je nutné vzít v úvahu, že i zkušení statistici mohou udělat chybu. Ať už ve vstupních údajích, nebo v metodice. Ale při tak ostrých rozdílech v rychlosti zdražování, jaké Eurostat zaznamenal mezi podobně postiženými zeměmi (např. ve srovnání se Slovenskem), už je těžké si představit, že by si své postupy a zdroje nezkontroloval.
Zřejmě je tedy nutné si vyjasnit, o jakých cenách se budeme dohadovat. Zda o nabídkových (jak tvrdí evropší i domácí statistici), nebo těch skutečně dosahovaných. Hledání, kdo má máslo na hlavě, působí mírně komicky. S příští pololetní statistikou Eurostatu celý problém patrně zanikne. Pokud ne, doporučoval bych hledat v první řadě na ERÚ. Ne proto, že by za chyby primárně mohl on, ale proto, že od toho tady ten úřad máme.
