Musí vedle ekonomiky růst i naše města?
Musíme pořád jen růst? Tuhle otázku vypustil před časem do éteru populární ekonom Tomáš Sedláček. Možná bychom si ji měli klást nejen v souvislosti s ekonomikou. Co třeba naše města?
I když ceny nemovitostí nutí v ČR stále více lidí z měst odcházet, trend růstu Prahy zdá se býti setrvalým. Od počátku 90. let počet jejích obyvatel vzrostl zhruba o osm procent. Zatímco počet obyvatel celé republiky stoupl o necelá tři procenta.
Praha roste z největších českých města jako jediná
Nejde tedy o růst závratný, nicméně stálý. Je zajímavé, že počet obyvatel Brna, Ostravy, Plzně, Liberce a Olomouce v podobné době stagnoval. V některých případech i mírně klesl.
Žádné z těchto čísel ovšem nevypovídá o tom, kolik lidí se během dne kde skutečně pohybuje. A kolik jich v kterém městě přebývá, aniž by si tam přesunuli trvalé bydliště. Mobilní operátoři odhadují, že na území Prahy se během dne pohybují až dva miliony lidí.
Na rozdíl od dob předlistopadových nemá na pražské rozpínání skoro žádný vliv připojování dalších obcí. Převážně jde o důsledek stěhování. A to si vezměme, kolik lidí se zase stěhuje za městské hranice.
Důvody asi není třeba hledat dlouho. Že jsou v Praze vyšší mzdy vám řekne kdekdo (že také vyšší ceny bydlení a životní náklady už zpravidla nedodá). Dá se v ní studovat téměř vše, na co pomyslíte. Dělat kdejaký sport, kulturní nabídka je na české poměry nekonečná… V některých oborech se mimo Prahu, natož v menších městech, realizovat ani nemůžete (co by třeba dělal sociální antropolog ve Vamberku?).
Objevují se názory, že by naše hlavní město mělo růst ještě víc a rychleji. Naposledy na serveru seznamzpravy.cz Michal Kašpárek napsal, že potřebujeme Prahu třímilionovou. Mezi argumenty vedle oné možnosti uplatnění třeba pro vědce (ten se taky v Blovicích moc nechytne) uvádí i koncentraci mozků a talentů.
Hustší město je provozně levnější
Něco na tom je. Také developerům nebude taková myšlenka po srsti. Aby ne, když chtějí stavět. Ale nebuďme cyničtí, v lecčems pravdu mají. Město s větší koncentrací obyvatel je provozně levnější. Protože na jeden metr či kilometr tramvajových kolejí či vodovodu prostě připadne víc uživatelů. Kteří tím pádem naředí fixní náklady (je fakt, že možná budete někde potřebovat větší trubku, ale to se pořád vyplatí).
na jeden metr či kilometr vodovodu prostě připadne víc zákazníků
U lidí bydlících v centru je také mnohem větší pravděpodobnost, že pojedou do práce MHD a auto nechají v garáži. Takže je tu i dost silný ekologický argument.
Na druhé straně přibývá lidí, kteří města opouštějí nejen z důvodů ekonomických. Vadí jim hluk, světelný smog, ale i různé pocity přelidnění, absence skutečného soukromí, až jakýsi zvláštní, nepojmenovatelný tlak.
Město s vysokou koncentrací lidí je přímo energetickou sítí, kde se lidé navzájem nabíjejí i vysávají. Jde o sociální kotel. Zdůrazňující rozdíly, vytvářející ekonomický tlak, a přitom brutálně anonymizující. Město je mnohem víc o sdílení, o omezeném prostoru a toleranci. Která rozhodně nepatří ke znamení naší doby. A k tomu ten hluk a světelný smog – vzduch taky není v Praze zrovna důvodem, proč se do ní nastěhovat.
Město s vysokou koncentrací lidí je sociální kotel a energetická síť
O 77 procent vyšší riziko psychóz?
Podle profesora Andrei Mechelliho s King’s College London mají obyvatelé měst o zhruba 20 % vyšší riziko depresí a úzkostných poruch. A dokonce o 77 % vyšší riziko psychóz. Ve svém tvrzení se opírá o studii z roku 2011.
Není divu, že sociologové, lékaři a psychologové dlouhodobě zkoumají vliv měst na zdraví lidí. Nejen psychické ale i fyzické. Týká se to hlavně kardiovaskulárních a respiračních onemocnění. (Na druhou stranu je třeba uznat, že v počtu sebevražd na sto tisíc obyvatel se Praha českému průměru nijak zvlášť nevymyká.)
Mezi hlavní zátěžové faktory zařazuje Mechelli ty již zmíněné – hluk, horší vzduch, horší přístup k zeleni… Vedle toho jsou zde ale i vlivy sociálního prostředí – osamělost, vnímaná i skutečná zločinnost a sociální nerovnosti. Proti nim jako protiváhu nabízí mj. dostupnější péči a podporu.
Je otázkou, nakolik jsou tyto efekty způsobeny jen samotným fenoménem města a nakolik špatným plánováním, nevyhovujícím urbanismem, apod.
V tomto směru Praha vcelku kráčí vpřed prostřednictvím výstavby urbanistických celků s plánovanými zelenými plochami, místní infrastrukturou a celkově příjemným designem (snad). Jenže i to má svojí druhou stránku – právě ta místa, která považujeme za neuspořádaná, „bordelózní“ a třeba zarostlá, mají svůj význam. Často nabízejí jediný efektivní stín, ochlazují ovzduší a umožňují zasakování vody. Poskytují útočiště ptákům a malým zvířatům, leckdy i lidem, kteří potřebují změnu.
Bordelózní místa mají svůj význam
Posilování měst také znamená vylidňování venkova. Byť v dnešní době drahých pozemků, bytů a stavebních prací tento fenomén nemá úplně zelenou. Pořád na tom nejsme tak, jako Itálie. Tam některá městečka nabízejí domy za euro. U nás to spíš začne hrozit tzv. vyloučeným lokalitám.
Stále ale platí, že menší obce o obyvatele přicházejí. Zároveň se u nich zvyšuje průměrných věk. Obojí potvrzují data Sdružení místních samospráv. Vylidňování venkova je špatné pro krajinotvorbu, ekologii, problémy se zajištěním základních služeb, obsluhu zemědělství a spousty dalších oblastí.
V Evropě je prý migrace na ose venkov-město oboustranná
Zatímco u nás volají někteří po rozvoji velkoměsta (víc jak jedno nemáme), v Evropě už takový trend prý není jednoznačný. Alespoň to naznačuje letos zveřejněná studie pro Evropskou komisi.
Podle ní je migrace na ose venkov-města obousměrná. Nejde přitom jen o lidi v důchodovém věku, naopak k věkové segregaci prý dochází v rámci měst. Což hrozí rozdělováním společnosti horším než na vesnicích.
Nemluvě o tom, že život ve velkoměstě s vyššími příjmy ale i výdaji a společenským tlakem je někdy trošku jako jízda na tygru.
Přes to všechno, stěhování do jediného českého velkoměsta, nebo aspoň dojíždění za prací je trendem, kterému asi budeme přihlížet minimálně ještě nějaký čas. Koneckonců, více než polovina lidí ve světě žije v městských aglomeracích. Přičemž se očekává, že tento podíl poroste.
Je ovšem relevantní otázkou, zda je nutné takový vývoj aktivně podporovat. Zda se na věc zase jednou nedíváme jen čistě ekonomicky a jiná hlediska opomíjíme. Abychom nenasedli na vlnu, která sice neběží jen u nás, avšak jejíž nevýhody už mnohde rozpoznali.
