Národní plán obnovy je pro Česko výzva i test politické reprezentace
Ursula von der Leyenová přivezla do Prahy 180 miliard korun z fondu Evropské unie a Česko tak může spustit svůj Národní plán obnovy. Nejde až tak úplně o nový Marshallův plán, který by měl měl pomoci pandemií zničeným ekonomikám na nohy, jak by se mohlo zdát. Ekonomiky totiž zničené nejsou, ta naše například šlape všem vládním výmyslům i covidu navzdory. Spíše jej lze chápat jako druhou ekonomickou transformaci, která má za cíl přeměnit země EU. Česko konkrétně z průmyslového subdodavatele výrobků s nízkou přidanou hodnotou v digitální, vysoce konkurenceschopnou a zejména udržitelnou ekonomiku.
Hned v úvodu stojí za to říci, že první ekonomická transformace proběhla v 90. letech a i když investiční pobídky pro každého, kdo půjde takříkajíc kolem, měly tehdy svůj smysl, jejich přínos pro Českou republiku se za těch zhruba 30 let vyčerpal a nedokáže nás posouvat dál. Česko se stalo příliš bohaté na to, aby zde mohla probíhat „tupá“ montáž čehokoliv bez jakékoliv přidané hodnoty, ale technologičtí giganti, kteří šlapou na pedál pokroku, u nás svá výzkumná a vývojová (R&D) centra otevírají pomalu. Naštěstí se v posledních letech více a více osmělují, takže zde vznikají vývojová centra, kde může český inženýr s perfektním technickým vzděláním projevit svůj talent. Zároveň vzniká i velké množství malých firem, které vytvářejí podhoubí pro snazší přechod k průmyslu 4.0.
A právě průmysl 4.0 je klíčovým pojmem pro pochopení toho, co je i Národní plán obnovy a proč se o něm dá hovořit jako o druhé ekonomické transformaci. Česká ekonomika, která je v podstatě založena na průmyslové produkci, potřebuje pro to, aby rostla a zůstala konkurenceschopná v rychle se měnícím světě, digitalizovat, robotizovat a změnit pracovní trh. Otázkou zůstává, jak toho docílit. Jednou z možností může být právě Národní plán obnovy. Pro užití poměrně vysoké sumy 180 miliard korun Evropská unie stanovila poměrně široce rozkročené mantinely. Přísnější jsou akorát časové termíny, peníze se musí začít využívat ihned. Ano, půjde o účelové dotace. Ano, jedním z kritérií je udržitelnost a ano, návaznost na Fransem Timmermansem nedávno představený plán snižování emisí v EU je jednoznačná. Ale vzhledem k tomu, že konkrétní dotační programy si ČR připravuje sama a EU do nich nezasahuje, je možné ty peníze využít smysluplně tak, aby se český průmysl vymanil z 20. století a stal se atraktivním natolik, že česká ekonomika začne v příštích dekádách atakovat sever Evropy včetně Německa. To je asi nová meta. Ovšem pokud to naše vláda nepokazí.
A teď k jádru pudla. Plán (národní) obnovy by se dal rozdělit do tří velkých balíčků, jejichž smyslem je, aby bylo Česko (respektive celá EU, protože peníze dostane každý členský stát) zelenější, digi&robo a aby dokázalo sanovat dopady této transformace, která bude pro Česko velmi bolestivá, protože bude extrémně nákladná a bude znamenat i obrovskou změnu na pracovním trhu. Jinak řečeno, stát bude muset zajistit, aby lidé, kteří přijdou o zaměstnání z důvodu robotizace a zániku mnoha pracovních pozic, našli práci jinou, kvalifikovanější. Problém je však ten, že z balíčku 180 miliard korun, které nám EU dala k dispozici, půjde do průmyslu k zaměstnavatelům pouze 10 miliard a ostatní peníze budou využity na projekty ve veřejném sektoru. Je to trochu škoda, protože vláda si více méně peníze nechá a bude z nich spíše látat státní rozpočet a financovat věci, které by měla financovat už z podstaty věci.
Pro podnikatele a zejména firmy v průmyslu tedy budou klíčové programové komponenty (obdoba klasických operačních programů) zaměřené na digitální ekonomiku, inovativní start-upy a nové technologie, dále na digitální transformaci firem, snižování spotřeby energie a přechod na čistší zdroje energie, recyklace v průmyslu, podporu R&D. V těchto oblastech bude možné o dotace žádat a financovat konkrétní projekty. V podstatě vzato tak nepůjde o pomoc pro firmu, která nepotřebuje či nechce nic z tohoto financovat, pouze má kvůli koronavirovým restrikcím propady v příjmech a ráda by se zahojila. Pokud však taková firma bude uvažovat o tom, že se ekonomicky zotaví zaměřením na hledání nových trhů a bude novým lokalitám muset uzpůsobit své produkty, může se vejít do programu pro R&D a na dotace dosáhnout, pokud její projekt bude smysluplný.
Politici budou muset dělat jasná rozhodnutí
S ambiciózním plánem transformace českého průmyslu však musí jít ruku v ruce třetí sféra, která bude dopady těchto extrémně nákladných změn zmírňovat. Jednoznačně musí zareagovat školství tak, aby dokázalo vytvořit studijní obory vhodné pro digitální a robotizovaný průmysl, zejména na středních školách, jenomže než přijdou do praxe vhodní absolventi, proteče v řekách ještě hodně vody. Stát proto bude muset reagovat formou hrazených rekvalifikací, podpor firemního vzdělávání, změnami v sociálních podporách a konec konců i v daňové oblasti, protože mnozí lidé z průmyslu budou nuceni odejít a pokud neskončí na Úřadě práce, pokusí se podnikat či uplatnit ve službách. Když budou zaměstnavatelé stále drceni vysokými odvody za zaměstnance, nebudou si moci více zaměstnanců dovolit. Zhruba v tento moment však narážíme na finanční limity plánu obnovy i českého rozpočtu. Až peníze z EU dojdou, bude financování sanace dopadů už jen na nás. A vzhledem k tomu, že na dluhovou brzdu narazíme už v roce 2024, stát pravděpodobně nebude mít na tyto nákladné podpory peníze. Trochu se obávám toho, že se s vyčerpáním peněz zastavíme v bodě, z nějž nebude cesty tam, ale ani zpět. Pro investory s obřími montovnami na kraji okresních měst už zcela nevhodní, pro investory do výrobků s vysokou přidanou hodnotou nebudeme ještě dostatečně transformovaní a nebudeme mít natolik propracovaný systém školství, který by chrlil potřebné talenty v dostatečné míře. Může se to stát.
Trochu se obávám toho, že se s vyčerpáním peněz zastavíme v bodě, z nějž nebude cesty tam, ale ani zpět.
Ano, na Národní plán obnovy se váže ještě dalších zhruba 400 miliard korun, které si bude moci Česká republika od EU půjčit, a zároveň běží i standardní programové období, kdy je možné čerpat peníze z Evropských fondů. Ovšem je otázkou, zda tyto peníze budou stačit a hlavně, zda je vlastně možné se v měřítku státu na dluh proinvestovat k prosperitě. Budoucí vláda se bude muset na chviličku zastavit a zeptat se sama sebe, kam Česká republika kráčí, kam by měla kráčet, kam může reálně dojít a hlavně, kam by kráčet neměla. A podle toho postupně začít měnit pravidla hry ve všech klíčových oblastech. Bude muset šetřit a zároveň vynakládat obrovské peníze, aby udržela sociální smír. Ale když budou kroky opravdu promyšlené, koncepční a hlavně dlouhodobě stabilní, je možné, že to nakonec vyjde, i za cenu toho, že to generaci současných čtyřicátníků a padesátníků bude hodně bolet. A já se v roce 2051 jako dáma v důchodu budu radovat, že jsme za 62 let od pádu Železné opony konečně ekonomicky dohnali Německo.
Autorka je ekonomická novinářka a publicistka
