Dny, které nic nezmění. Čekání na Godota znamená jen marnost
Během pátku a soboty voliči rozhodnou o novém českém prezidentovi. Volbu provází strach i naděje. Již potřetí.
Když se Tomáš Garrigue Masaryk vrátil do samostatného Československa, byl podle Ferdinanda Peroutky rozladěn nad tím, jak malé pravomoci mu nový stát (rozuměj jeho zákonodárci) přisoudil. Na tom se moc nezměnilo, přesto vyvolává přímá prezidentská volba v české společnosti vždy obrovské, málokdy vídané emoce. Dokonce přibývá lidí s názorem, že je to celé pěkná pitomost.
Na rozdíl od ostatních voleb, kde jsou všichni pořád ve vleku nabídky politických stran (určitou výjimkou jsou snad ty senátní), tady se nabízí zvolit kohokoliv, koho si žádní politici nevybrali. Je v tom ale i druhá stránka – takový člověk se musí do role prezidenta nominovat sám. Rozhodnout se, že chci být prezidentem, veřejně o to usilovat a všem říkat: „Já jsem ten nejlepší.“
Je to něco jiného, než když člověka nominuje politická strana do volby nepřímé a o hlasy se jedná v omezeném kruhu. Přímá volba nemůže být nic jiného než velká show se spoustou marketingových a de facto prázdných prohlášení (kolikrát zazněl záměr reformovat veřejné finance, školství a další oblasti, k čemuž přitom prezident nemá žádné pravomoci). A s velkým „Já.“
Navíc se zatím pokaždé dostal do druhého kola politik, řekněme, kontroverzní. Podstatou úspěchu v marketingu je nemířit na všechny ale na svoji voličskou či klientskou základnu. Můžeme kroutit hlavou, jak může někdo volit člověka vulgárního a faulujícího. Pokud si ale právě tím získá sympatie lidí, kterým se takovým chováním podobá, je to dobrá strategie.
Už při druhé volbě šlo o jakýsi plebiscit Zeman – AntiZeman. Nadšení versus volba menšího zla. O tomtéž byly i poslední volby sněmovní. Babiš versus cokoliv jiného. Ano, pár lidí volilo Piráty a STAN s nadějí, že jde o nový vítr. ODS s tím, že snad vrátí staré, dobré liberální časy. Ale hodně lidí šlo k urnám s pocitem, který už v 90. letech jistý vysoce postavený manažer charakterizoval tak, že na otázku, koho jsi volil, odpověděl: „S odporem ODS.“
Zklamání řady voličů z nové vlády je enormní, ale kdyby dnes byly volby, těžko by hledali alternativu. Stejně tak dnes mnozí hledí k Petru Pavlovi s nadějí, že ukončí dobu, kdy české politice vládla a vládne vulgarita a nepotismus. Zatímco druhá skupina zřejmě doufá, že Andrej Babiš jim zvedne důchody a ukončí pomoc Ukrajině.
S tou vulgaritou snad určitá naděje existuje. Oproti tomu je pak otázkou, jak se Petr Pavel coby ev. příští prezident s právem veta postaví k omezování svobody projevu a osobní svobody vůbec. Zatím to moc nadějně nevypadá. Na zvyšování důchodů prezidentem samozřejmě můžeme zapomenout hned a pro mnohé by to mohlo být velké vystřízlivění. Ovšem s odůvodněním, že „mu“ to vláda překazila. Protože pan svatý určitě nelhal.
je až neuvěřitelné, co všechno si mnozí lidé od prezidentských voleb slibují
Každopádně je až neuvěřitelné, co všechno si mnozí lidé od prezidentských voleb slibují. Mají na výběr mezi dvěma kandidáty, kteří jsou po léta součástí establishmentu, kteří vydělávali se státem – ať už jako zaměstnanci nebo jeho obchodní partneři a příjemci dotací, a kteří žádnou revoluci nepřinesou. Tím spíš, že mají omezené pravomoci. Byť přes centrální banku, soudní a vysokoškolský systém, stejně jako svým vystupováním mohou hodně škodit. Nelze ani pominout riziko, že se svými právy bude prezident s ostatními politiky a byznysem kupčit, nebo dokonce vydírat.
Tak to je snad ta naděje, že se to v případě lepší volby dít nebude. Je to důležité, ale zároveň trochu málo na to, kolik lidí čeká na nového prezidenta jak na Godota. Ale kéž by se aspoň tato naděje naplnila. A kéž by ustoupila ta vulgarita.
