Dává většinová přímá volba smysl? Kolik lidí bude volit hlavně proti?
Volební kampaň před prezidentskými volbami nebyla zdaleka tak drsná, jako u těch předchozích. Přesto nás asi čeká hodně hořkosti.
Jen si vzpomeňme, jak při té první Václav Klaus mladší vytáhl na Karla Schwarzenberga nacisticko-fašistickou kartu, hodně nepodloženou a v rozporu s tím, jak rodina Schwarzenbergů (hlavně orlická větev) dráždila komunisty právě proto, že na ni nešlo použít legislativu proti kolaborantům. Při druhé volbě se zase šířila řada pomluv o Jiřím Drahošovi, byť nikdy nikdo neprokázal, kdo je šířil.
Zatím vcelku bez faulů
Diskuse kolem rychlostudentů na Masarykově univerzitě a povaze předlistopadové kvalifikace Petra Pavla jsou vedle toho zcela legitimní. Možná účelové, ale legitimní.
O to divočejší boj možná probíhá nejen mezi příznivci toho či onoho kandidáta, ale hlavně v hlavách řady lidí. Na stránkách Světa hospodářství jsme se zatím prezidentské volbě vyhýbali. Nemyslíme si, že má novinář či publicista někomu radit, koho volit. A kladení otázek – často bez odpovědí – se věnují větší média.
letos ten svár není jen o jednoho člověka
Spíš je na místě se možná zamyslet, proč nám ta přímá volba prezidenta přináší do už tak rozdělené společnosti další důvod ke sváru. A zda je šťastný onen dvoukolový většinový systém. Protože letos ten svár není jen o jednoho člověka.
Ono to totiž na první pohled vypadá, že tak jako druhá volba byla o Zeman versus anti Zeman, teď jde o Babiš versus anti Babiš. Ano, pro řadu lidí to tak určitě je. Ovšem je tu i velká část těch, pro které jsou nepřijatelní i jeho největší soupeři. Buď oba, nebo jeden z nich.
Petr Pavel pro svoji minulost a nevelkou ochotu o ní mluvit, Danuše Nerudová pro své vystupování, zapojení dětí do kampaně, podezřelé udílení titulů… až se zapomíná ještě na jednu věc. A sice, že dáma, která se zdá být volbou pro liberálně smýšlející jedince, vedla důchodovou komisi pro Janu Maláčovou (kdo by zapomněl, tak to byla ta ministryně s přezdívkou „Venezuela“).
K tomu si přičtěme trochu unylé debaty (Karel Diviš v této souvislosti zaslouží za svůj styl spíš poděkování), v nichž sice Petr Pavel boduje klidem a rozvahou, ovšem možná až moc velkým klidem. Na někoho působí, jako by ani neměl emoce.
Právě skutečnost, že ti, kteří ještě včera nechtěli hlavně Babiše, dnes v mnoha případech nechtějí ani jednoho z hlavních protikandidátů, je novinkou. Takto vyhraněné hned ve dvou směrech minulé volby nebyly. Efekt, nepůjdu volit toho, kdo nemá šanci, je pak ještě silnější. Osobně znám několik lidí, kteří říkají: volil bych Fischera (nejčastěji), Hilšera, Diviše… ale budu volit asi Pavla, ať se tam nedostane Nerudová… případně naopak.
že mnozí, kteří nechtějí Babiše, se bojí i pavla či nerudové, je novinkou
Celá tahle situace je ještě posílená praxí televizí – bohužel dokonce i veřejnoprávní – které dělí kandidáty na preferované a do počtu. Celá ta „průzkumokracie“ se tak v klání o Hrad posiluje mnohem víc než kdykoliv v minulosti.
Nabízí se otázka, zda většinová dvoukolová volba v situaci, kdy tolik lidí váhá mezi volbou svého kandidáta a hledáním menšího zla, je ideální. Ale co je v jakémkoliv systému voleb ideální? Bohužel, ostatní potenciální modely, jako např. možnost volit více kandidátů s preferencemi, se zatím praxí nijak neověřila. Hořkost ale bude letos asi intenzivní. A favoriti minimálně tři.
