Bilance Eurostatu odhaluje skutečný význam obnovitelných zdrojů
Každý den nás zaplavují zprávy navzájem se opisujících médií, jak nám „světlé zelené zítřky“ zajistí obnovitelné zdroje (OZE), dominantně solární panely a větrníky. Neustále se omílá manipulativní tvrzení, že na OZE v Evropské unii prý už připadá 40 % energie. Bilanční zpráva Eurostatu, statistického úřadu EU, ovšem ukazuje něco podstatně jiného.
Vyplývá z ní, že je zásadní rozdíl mezi stále rostoucí instalovanou kapacitou hlavně větrníků a solárů a skutečně odvedenou prací v podobě vyrobené elektřiny. Nemluvě o tom, že občasné zdroje energie jsou závislé na povětrnostních podmínkách, což je pro požadavek zejména průmyslu na stabilitu dodávek energie 24 hodin denně a 365 dní v roce a krytí energetických potřeb zejména v zimních měsících nepřijatelné.
V EU vede jádro a zemní plyn
Na úrovni jednotlivých energetických surovin se v zemích EU na výrobě elektřiny v roce 2021 jako celku nejvíce podílelo jádro (se 731 terawatthodinami, TWh), následovano výrobou elektřiny ze zemního plynu (550 TWh), větru (386 TWh), vody (370 TWh), lignitu (227 TWh), ostatního černého uhlí (193 TWh) a ze sluneční energie (163 TWh). Jak vidno, zelenými extremisty zatracované jádro je nejvydatnějším a také nejspolehlivějším zdrojem elektřiny v Evropské unii jako celku, když loni výroba z jádra meziročně vzrostla o 7 procent.
Druhou položkou největší výroby elektřiny byl loni zemní plyn, který je pokládán za vhodný nástroj ke snížení emisí, ovšem když se započtou úniky těžkého skleníkové plynu metanu v místě těžby, tak je bezmála zemní plyn stejně emisní jako hnědé uhlí, pokud je spalováno v elektrárně blízko dolu. Plynové technologie jsou tak na jedné straně těžkým karbonovým pokrytectvím, na straně druhé skvělým byznysem pro zúčastněné hráče, o to horší je to však pro spotřebitele. Tou nejvíce zarážející skutečností je fakt, v průměru ze 40 % byly země EU zásobovány agresivním Ruskem. Navzdory raketově rostoucím cenám v druhé polovině roku 2021 spotřeba plynu meziročně vzrostla rekordně za posledních 10 let, meziročně pak o 3,9 % na 15,8 milionů terajoulů (TJ), přičemž z domácí produkce zemí EU loni pocházelo jen 1,7 milionů TJ. Však také jádro a plyn dostaly výjimku z taxonomie (naštěstí).
Spotřeba pevných fosilních paliv loni proti předloňsku vzrostla o 13,7 % na 426,7 milionů tun, ovšem pod vlivem unijní politiky dekarbonizace a násilného omezování bankovních investic to bylo na druhé nejnižší úrovni od roku 1990. Spotřeba hnědého uhlí v roce 2021 vzrostla v meziročním srovnání o 12,8 % a černého uhlí o 14,7 procenta. Je očividné, že s částečným výpadkem dodávek ruského plynu a vlivem sankcí na import ruského černého uhlí a ropy bude muset tento deficit ve značné míře letos i další roky znovu být nahrazován především uhlím, jehož je už teď v celém světě nedostatek.
Graf: Vývoj spotřeby fosilních paliv v EU v letech 2005 až 2021
Statistika Eurostatu ukazuje, že sice podíl fosilních zdrojů na výrobě elektřiny neustále klesá, ale stále činí v průměru v EU za rok 2020 (za rok 2021 zatím údaje nejsou k dispozici, ale s ohledem na loňský růst spotřeby fosilních paliv se dá očekávat vzestup) 70 %, tedy o 10 % více, než lživě tvrdí zastánci zelené tranzice ve spojení s dotační zelenou oligarchií. Jde ve skutečnosti o matení veřejnosti vydáváním instalovaného výkonu za skutečně odvedenou práci v podobě vyrobených kWh energie.
Za 20 let zelené tranzice v EU se podařilo snížit podíl fosilních paliv na dostupné energii jen o 12 proc. bodů
Ukažme si to na příkladu České republiky, kde mají solární zdroje instalovanou kapacitu jako jaderná elektrárna Temelín. Podle nejnovější bilanční zprávy Energetického regulačního úřadu (ERÚ) klesla loni produkce elektřiny ze solárních elektráren (FVE, kapacita 2200 MW) o 3,7 % na 2134 GWh. Obě jaderné elektrárny (JE) Dukovany (2000 MW) a Temelín (2160 MW) ovšem vyrobily loni celkem 29 045 GWh elektřiny, z níž lehce nadpoloviční většina připadá na JE Temelín. Což má ale jen slabší vypovídací hodnotu, když soláry v nejnáročnějších zimních měsících v lednu a prosinci vyrobily pouhých 77,4 GWh, kdežto obě jaderné elektrárny 5200 GWh. Stabilní produkci z jádra překonaly v obou zmíněných měsících uhelné elektrárny s výrobou 7722 GWh. Z čisté výroby elektřiny za celý rok 2021 ve výši 79 302 GWh připadá jen na oba zimní měsíce bezmála 1/6 krytí produkce z jádra a uhlí. Produkce ze solární a větrné energetiky je tak v nejnáročnějších měsících roku okrajová a spíše zanedbatelná a pověst OZE „zachraňují“ pouze vodní zdroje.
Za 20 let zelené tranzice v EU se podařilo snížit podíl fosilních paliv na hrubé dostupné energii jen o 12 proc. bodů na 70 %. V roce 2020 byla Malta (97 %) členským státem EU s nejvyšším podílem fosilních paliv na hrubé dostupné energii následovaná Nizozemskem (90 %), Kyprem (89 %), Irskem (87 %) a Polskem (86 %). Většina ostatních členských států měla podíly mezi 60 % a 85 %. Níže se dostaly pouze Švédsko (31 %), Finsko (41 %), Francie (48 %), Lotyšsko (57 %) a Dánsko (59 %).
Energetická náročnost v ČR je nižší než Lucembursku nebo Belgii
Jak se dá přitom srovnat skutečnost politicky vyhlašovaných a mediálně propagovaných úspěchů německé zelené tranzice pod názvem Energiewende, když za celá desetiletí a stamiliardy eur investic z peněz daňových poplatníků Německo snížilo podíl fosilních zdrojů o pouhé tři body na 78% podíl? Zelenými dogmatiky kritizovaná Česká republika za málo agilní program dekarbonizace s největším podílem průmyslu na tvorbě HDP ze zemí EU má podle Eurostatu podíl fosilních zdrojů 71 %, tedy jen jedno procento nad průměrem celé EU. Tedy daleko méně než Nizozemsko, Itálie, Lucembursko či Belgie.
Obnovitelné zdroje z povahy své přerušované a nespolehlivé produkce nemohou být základem spolehlivého zásobování energií pro moderní evropské státy. A to zejména v klimaticky nejnáročnějších měsících roku, kdy např. v ČR na zimní měsíce připadá 70 % z roční spotřeby energie.
Ruská agrese proti Ukrajině jen v plné nahotě odhalila, že Západ se stal zásadně odkázaným na ruských energetických surovinách, zejména zemním plynu, který až do letoška ve stále rostoucí míře musel suplovat logické výpadky z činnosti obnovitelných zdrojů. Politika Green Deal se implozivně hroutí také pod tlakem voličů v zemích EU, jejichž podniky i domácnosti jsou devastovány nepřijatelnými cenami energie vinou ideologie nesmyslně urychlované dekarbonizace bez efektivních a cenově dostupných technologií. Místo plynu se vrací do zajištění potřeb energetické bezpečnosti a spolehlivosti uhlí a u řady států Unie nastává renesance výroby z jádra.
