Západ jako zaopatřovací ústav světa
V prvních dvou dílech série článků o expanzi korporátního novosocialismu na Západě jsem uvedl společné rysy korporátně socialistických systémů i jejich progresivismu. V dnešním článku popíši zvláštnosti současného západního korporátního novosocialismu i zájmů jeho koaličních aktérů. Těmi jsou nadnárodní korporace a dějinně nová socialistická frakce novosocialisté (noví „moderní“ socialisté či neosocialisté).
Specifika současného korporátního novosocialismu vyplývají především ze změn zájmů jeho koaličních aktérů. Tyto změny byly vyvolány vývojem ekonomik i růstem produktivity ve 20. století.
Nadnárodní korporace a vznik novosocialismu
V prvé řadě v důsledku rozšíření masové výroby i ekonomické globalizace proběhly další vlny akumulace či koncentrace největšího západního korporátního kapitálu, který získal výrazně nadnárodní charakter. Jeho zisky již nejsou generovány převážně lokálně, ale i globálně. Nadnárodní korporace přitom začaly prosazovat rovněž dvě nadnárodní cesty ke zvýšení zisků – přesun produkce do zemí s levnou pracovní silou či naopak masovou imigraci levné pracovní síly i nepracujících spotřebitelů na Západ. Finanční oligarchie generuje zisky napříč zeměkoulí. Nadnárodní charakter největších korporací pak způsobuje, že západní obyvatelstvo je přestává zajímat, jakákoliv lokální ochranářská politika je pro ně hrozbou a masivní imigrace levné pracovní síly i nepracujících spotřebitelů na Západ představuje vítaný zdroj zisků. Nadnárodní kapitál se tak stal mohutnou internacionalizující silou i jedním z hlavních propagátorů neomezené bezhraniční imigrace směrem k západním zemím.
A ještě dramatičtější proměnou prošel druhý aktér aliance – socialisté. Expanze produktivity, kterou socialisté využili rovněž k vytvoření systému prací nepodmíněných dávek, totiž vyvolala dva socioekonomické jevy, z nichž zvláště jeden socialisty nově zásadně frakčně rozštěpuje. Prvním je prakticky všemi socialisty podporovaný růst byrokracie. Druhým pak postupný vznik dějinně nové masivní socioekonomické zájmové vrstvy. Ta se z různých pohnutek dobrovolně rozhodla využít západní socialistický systém bezpracných dávek, dlouhodobě či celoživotně čerpá životní zdroje z tohoto systému a o zapojení se do civilizační dělby práce a výměny jejích výsledků nejeví – a ani nemusí jevit – žádný zájem. A to přesto, že na trhu práce existují pracovní nabídky a že jejich schopnosti i stav umožňují členům této vrstvy bez problémů pracovat. Čímž se tato vrstva výrazně liší od práce chtivých, ale z různých důvodů nedobrovolně nezaměstnaných vrstev – tradičního to klienta klasického socialismu.
Tato část populace si tak díky dávkovému systému dobrovolně užívá návrat k pro mnohé příjemnému předcivilizačnímu lenošení – neboť civilizací pravidelně vyžadovaná práce je pro řadu lidí omezující a někdy i ubíjející (člověk se desetitisíce let vyvíjel jako občasný lovec a sběrač, takže pravidelná či monotónní práce pro mnoho lidí znamená omezení vrozených potřeb). Ale její počet i životní úroveň jsou zatím závislé na tom, jaké dávky je jí schopna i ochotna poskytnout nadále pracující či daně odvádějící část obyvatelstva.
Tyto skutečnosti pak vedou napříč Západem neodvratně ke vzniku nové socioekonomické zájmové struktury, ke kvalitativně novým zdrojovým rozporům mezi pracující – platící a dobrovolně nepracující – inkasující populací. A tím i ke zcela novému frakčnímu rozdělování západního socialismu, neboť nelze současně smysluplně a uvěřitelně hájit protikladné ekonomické zájmy takto nově zájmově a zároveň i kulturně rozštěpené populace – i když se o to někteří socialisté kontraproduktivně pokoušejí.
A to na klasické konzervativní socialisty či starosocialisty, kteří ve svých četných podobách nadále pokračují v obhajování zájmů zaměstnaneckých či práce chtivých nezaměstnaných vrstev. A na nové „moderní“ křídlo, pro které používám vývojový termín novosocialisté (neboť se jedná o socialisty, nikoliv o liberály, jak toto křídlo o sobě někdy tvrdí). A jež ve svých neméně četných podobách zahájilo prosazování protikladných zájmů a často i cílenou expanzi dobrovolně nepracující populace, využívající bezpracný dávkový systém. K této agendě si přibralo antiliberální kolektivistické protěžování vyvolených etnicky, kulturně či genderově definovaných menšin, či radikálně ekologická témata, čímž se novosocialisté zároveň postavili do čela zvláštní nesourodé koalice „pokrokových utlačovaných“ menšin – o níž je ovšem řada z nich přesvědčena, že společně tvoří novou pevnou uvědomělou revoluční většinu.
Socialisté tak svoji politikou masivního poskytování bezpracných dávek nově zájmově i kulturně rozdělili západní obyvatelstvo na část konzervativně práce chtivou a povinně platící a na část „moderně“ dobrovolně nepracující a nárokově inkasující. A tím i nově osudově rozštěpili své vlastní hnutí na starosocialismus a novosocialismus. Tím vším pak zahájili i další kolo svých frakčních bojů, neboť obě křídla se zároveň zákonitě zásadně liší i v řadě ideologických a kulturně civilizačních otázek.
novosocialismus inklinuje k hnutím snícím o návratu ke sladkému předcivilizačnímu primitivismu.
Starosocialismus totiž přirozeně tíhne k opěvování civilizačně kulturní pracovitosti, a ve svých umírněných formách tedy zůstává spolu s klasickým liberalismem i křesťanským konzervativismem civilizačně kulturním hnutím. Zatímco novosocialismus naopak inklinuje k opěvování zahálky, a přiřazuje se tak k dlouhé řadě západních hnutí romanticky, moralisticky, anarchisticky či požitkářsky různě snících o návratu ke sladkému předcivilizačnímu primitivismu.
Tato skutečnost se promítá i do rozevláté novosocialistické ideologie, na jejímž vytváření se již v 19. století a zvláště pak naplno od 20. století podílely nápady desítek novosocialistických myslitelů. Ti dospěli mimo jiné i k názoru, že pro stvoření nového kolektivistického ráje a pro osvobození obyvatelstva od všech okovů nestačí zničit pouze kapitalismus, jak se domnívali starosocialisté. A že nakonec i samotný starosocialismus je utlačovatelský, neboť nutí práce schopné obyvatelstvo pracovat. A že tedy skutečnou osvobozovací socialistickou revoluci lze provést jen destrukcí utlačovatelských rysů celé dosavadní výrobně tržní civilizace s její kulturní posedlostí prací – a to v prvé řadě její nejhorší vlastní západní verze. Teprve poté podle nich nastane ráj, neboť komu se nebude chtít pracovat, nebude k tomu nikým nucen a s pomocí státem zajištěných a prací nepodmíněných dávek se bude moci věnovat svým vesměs ušlechtilým zálibám. Z těchto tezí pak vyplývá, že revoluční silou tohoto konečně správného (novo)socialismu není práce chtivá a konzumem zkažená západní populace, jak se opět chybně domnívají starosocialisté. Ta je naopak odpudivou nepřející reakční silou. Ale že je jí především civilizačními nároky i kapitalistickým individualistickým konzumem dosud nezkažené a vesměs láskyplné mimozápadní obyvatelstvo, spojené s dalšími uvedenými pokrokovými a rovněž láskyplnými menšinami.
Lenost je lidské právo
K předním tématům novosocialistické ideologie proto patří rozbory odcizení z práce a civilizace, kritika konzumní společnosti, přetváření „nepravých fetišistických“ potřeb povrchních mas směrem k uvědomělému asketismu, romantizující představy o láskyplném kolektivismu prvobytně pospolných i středověkých kmenových společností, opěvování sběračských i válečnických kultur, adorace anarchistického lupičství, prosazování lidského práva na lenost a prací nepodmíněné příjmy, odstranění tisíciletého západního „utlačovatelského“ racionalisticko empirického myšlení, nové vize zkázy zkaženého konzumního světa a další podobná témata.
K základním cílům novosocialistů tak pochopitelně patří i rozšiřování jedné z jejich zájmových, voličských i pokrokových revolučních sil – populace, dobrovolně žijící z prací nepodmíněných dávek. A to jak vnitřní dávkovou politikou, tak podporou neomezené imigrace z celého světa za těmito dávkami. Vytvářejí tím základnu pro svou vysněnou, od „zfetišizované a utlačovatelské“ práce či výroby většinově osvobozenou kolektivistickou společnost. V té bude zaostalá pracující část obyvatelstva povinně financovat internacionálně expandující, pokrokovou, dobrovolně nepracující část i její servisní sektor. Podobně jako nadnárodní kapitál jsou tedy novosocialisté většinově radikálními internacionalisty, což oba zájmově i ideově spojuje.
Není třeba velké fantazie k tomu domyslet si, že toto radikálně internacionalistické novosocialistické blouznění nakonec povede rovněž k masové migraci dobrovolně nepracující populace z celého světa za západními bezpracnými dávkami, ke zdevastování zdrojů domácí pracující populace, ke ztrátě její ochoty nadále pracovat, ke krachu sociálních států i rozpočtů západních zemí, k dominanci mimozápadních antiliberálních kultur a nakonec i k civilizačnímu, ekonomickému i mocenskému rozvalu Západu. Anarchisticko-romantický, radikálně-internacionalistický novosocialismus, který je dnes v řadě západních zemí politicky i mediálně dominující socialistickou frakcí, je tak vítanou pátou kolonou všech antiliberálních expanzivních entit. Cíleně totiž devastuje konkurenční přednost moderního liberálního Západu: jeho dosavadní technickou a výrobní převahu i jeho liberální tvůrčí racionalisticko empirickou kulturu.
„Liberální“ postoj novosocialistů k pracovitosti nemá téměř nic společného s klasickým liberalismem. Klasickému liberálovi sice rovněž nevadí, pokud se někdo sám svobodně rozhodne nepracovat. A nehodlá ho k práci nutit či ho za to nenávidět. Předpokládá totiž, že v případě nutnosti jej k práci přivede zavedený civilizační systém liberální tržní směny, který ovšem zároveň civilizačně „utlačovatelsky“ zakazuje loupit. Ale skutečný liberál zároveň nevidí jediný důvod, proč by měl tohoto jedince svými daněmi povinně živit, jak ho k tomu „liberálně“ nutí novosocialisté. To je ostatně jeden z četných zásadních rozdílů mezi klasickými liberály a novosocialisty, kteří se dnes často za liberály vydávají. A které dnes jako liberály bohužel chybně označují i mnozí starosocialisté či konzervativci.
Spojení nadnárodního kapitálu s novosocialisty
Pohled na řadu západních zemí ukazuje, že se v nich mnohý nadnárodní kapitál koaličně spojuje právě s novosocialisty, kterým je dnes starosocialistická obrana zájmů zaměstnanecké či práce chtivé nezaměstnané populace – kromě části veřejně financovaného sektoru – v podstatě lhostejná a často i bytostně odporná. A jejichž zájmem je rovněž zvětšovat dobrovolně nepracující populaci i různé protěžované menšiny jak dávkovou politikou, tak podporou neomezené masivní imigrace populace z celého světa na Západ.
Tím novosocialisté vycházejí vstříc ziskovým zájmům mnohých korporací – od rezignace na zaměstnanecké otázky až po přísun levné pracovní síly i nepracujících spotřebitelů, jejichž spotřeba je zajišťovaná z rostoucích daní zbylé pracující populace. Zároveň tím nahrávají zájmům byrokracie a mocenských složek, které mohou požadovat stále větší prostředky na integraci i bezpečnost v zájmově, etnicky i kulturně masově rozpolcených západních státech. A přirozenou součástí této koalice se stává i expandující nadnárodní byrokracie, která v podpoře jakékoliv masivní imigrace do západních zemí vidí cestu k oslabení jejich partikularismu a k posílení své moci.
Napříč celým Západem jsme tak svědky toho, že se část nadnárodního kapitálu spojuje s internacionálními novosocialisty (i částí byrokracie), společně lákají do západních států masovou imigraci z celého světa a co nejrychleji jí zařizují občanství, bezpracné benefity sociálního systému i volební práva. A to přesto, že je jim zřejmé, že velká část z imigrovaných bude dobrovolně celoživotně pobírat bezpracné dávky vybrané z daní místního pracujícího obyvatelstva. A že další část připraví o práci domácí zaměstnaneckou třídu, případně stlačí její mzdy. Korporace si tak zajišťují nový zdroj zisků, zatímco novosocialisté novou voličskou i revoluční základnu. Korporátní socialismus tak získává novou, většinově radikálně internacionální formu, kterou nazývám korporátním novosocialismem. Ta systémově směřuje rovněž k tomu, aby se ze Západu stal zaopatřovací ústav pro dobrovolně nepracující populaci z celého světa.
Další vývoj ukáže, zda se korporátním novosocialistům podaří kompletně zdevastovat Západ. A ukáže rovněž, nakolik budou celým procesem souběžně zlikvidovány západní masivní zaměstnanecké a podnikatelské střední příjmové vrstvy, které vznikly ve 20. století i úsilím klasických liberálů a klasických sociálních demokratů. A které vše většinově financují. A to zvláště v situaci, kdy část těchto vrstev vlastní devastaci „pokrokově moderně“ podporuje.
