Zálohování PET a plechovek jako další buzerace. Smysl ale dává
S tou buzerací je to trochu nadsázka. Leckdo už má všech nařízení, co smí, nesmí a má dělat, plné zuby. I proto může být lecjaká dobře míněná aktivita kontraproduktivní.
To je také jednou z hlavních výtek vůči chystanému zálohování lahví a plechovek, které hodlá ministr životního prostředí Petr Hladík předložit vládě. A i když říká, že za protesty vnímá odpadovou lobby, nelze to brát na lehkou váhu. Češi, Moravané a Slezané třídí o sto šest. Ale pokud ještě budou muset vyčleňovat PET lahve a plechovky a nosit je do obchodu, kdo ví, zda je to neotráví natolik, že se na zbytek vykašlou.
Ale jako vždycky, je to celé extrémně složité. A otázka také může znít: bylo by to tak špatně? Odborníci léta poukazují na to, že plasty se recyklují velmi dobře. A hliník snad ještě lépe. Ani po opakovaném zpracování neztrácí své vlastnosti. Je ale třeba obojí k recyklaci dostat.
Část takovýchto obalů samozřejmě končí mimo kontejnery. Stačí se bohužel podívat někam do lesa. Už to není taková hrůza jako dřív, ale najde se. Člověk, který si koupí v PETce vodu nebo v plechovce třeba pivo na cestu, je taky leckdy hodí do směsného odpadu, protože jinak mu prostě zabírá místo v tašce či batohu. A po pravdě, právě pro tato použití bude zálohování dost nepříjemné.
Jinak ale různé zdroje uvádějí, že když si odmyslíme plastové lahve, recykluje se už jen relativně malá část tříděných plastů. Hlavně ty tvrdé a fólie. Kelímky od jogurtů, plastové nádoby od potravin, ale třeba i nádoby s etiketou z PVC, která může poškodit recyklační stroje, končí ve spalovnách nebo na skládkách. A to nemluvíme o podezření, že část se prodá k recyklaci do zahraničí. Přesněji, že se tam nerecykluje, ale hlavně přes Čínu a následně další asijské státy končí v oceánech.
Takže dostat PET láhve a plechovky vytříděné v pokud možno co největším podílu zpět k recyklaci je určitě smysluplné. Možná zálohování nakonec povede k tomu, že se ještě o něco více budou využívat ty obaly, které už dnes považujeme za vratné.
Ale ani tady to není všechno růžové. Sklo je určitě menším zlem než plast, ale z hlediska výroby má podle mnohých odborníků hovořících mimo záznam mnohem větší uhlíkovou stopu. A ta se zvyšuje samozřejmě i převážením k opětovnému použití. Kromě toho se nečistí dobrým slovem, ale louhem. Takže jde o to, jaký cíl preferujete. (Já tedy jsem pro omezení plastů, které náš svět neskutečně zamořují.)
Zpátky k PET. Na rozdíl od hliníkových plechovek se všechny nedají znovu použít, a dokonce ani recyklovat na novou lahev. Třeba kvůli různým ochranným vrstvám, které slouží dejme tomu k ochraně vlastností nápoje (dejme tomu piva). Ale aspoň jsou z nich koberečky do aut a ne „ozdoba“ skládky. Kde se podobně jako v oceánu vlivem tepla mohou rozkládat na mikroplasty, a to je teprve průšvih jako hrom. Protože ty si klidně najdou cestu i do našich organismů.
Problém plastů je strašně složitý a ani specialista by zřejmě nedokázal popsat nejlepší řešení na rozměru pár řádků. Nehledě na to, že ona taková látková taška jako alternativa té plastové se musí prát a účinný prací prostředek nebývá tak úplně přátelský k přírodě. Ale zase se to většinou aspoň čistí, neboť stále více odpadu směřuje do kanalizace a méně třeba do trativodů. A z celé pračky na tu jednu tašku tam moc pracího prostředku nepřipadá.
Každopádně evropský trend je jasný. Zálohování se podle všeho dříve či později nevyhneme. Bude to opruz, kdo občas nakupuje a vrací třeba v Německu ví, jaké to je. Navíc s jejich ultra tenkými lahvemi, které doslova tančí, když se jich dotknete. A které se nesmí deformovat. Na rozdíl od jiných, poměrně dost pochybných opatření, jež mají zachránit klima a přírodu, tady ale asi nějaký smysl najdeme.
