Z krize se musíme prodůvěřovat
Ministryně financí Alena Schillerová před krátkým časem popisovala, jak bude v příštích letech konsolidovat státní rozpočet. Mezi úspory zahrnula i zvyšování daní („…úprava spotřebních daní, revize zdanění globálních firem a pokračování redukce daňových výjimek“). Bude tedy nanejvýše prozíravé sledovat, čemu se mezi politiky říká „investice“. Protože ministři financí EU minulý týden schválili úvěr 180 mld. Kč pro Českou republiku, část z těch peněz by měla dorazit už v září. Úvěrem se má financovat národní plán obnovy, jehož pomocí se má Česko proinvestovat z covidové krize.
Termín „proinvestovat se z krize“ je obecně velice oblíbené politické klišé. Zní to státotvorně, že jako se peníze neprošustrují, ale vznikne za ně cosi nového a užitečného. A také je pravdou, že vhodně investované peníze z veřejných rozpočtů mohou pomoci ekonomice, která je v potížích.
V konkrétním nadcházejícím případě si ale položme otázku, zda je tomu tak, zda české hospodářství je v krizi. Po odeznění covidových restrikcí se ekonomika vzbouzí sama poměrně hbitě, i když by mohla ještě hbitěji. Máme extrémně nízkou nezaměstnanost, mzdy rostou, poptávka převyšuje nabídku a sílí inflace. Stavebnictví pracuje na 95 % svých kapacit a stavělo by více, kdyby mu to umožňovaly zákony a kdyby mělo více zdrojů, tedy hlavně materiálu a lidí. To nejsou právě krizové jevy.
Tříúrovňová křižovatka u Opatovic na Pardubicku. Krásná dopravní investice, postavená v termínu a bez překročení rozpočtu. Zatím ale sám voják v poli, na pokračování D35 se čeká. Foto: archiv
Plán národní obnovy je vázán na podmínky, že zhruba 40 % schváleného evropského úvěru půjde do ozelenění ekonomiky a čtvrtina do digitalizace. V tom prvním případě hrozí, že „investice“ na sebe vezmou podobu dotací konkrétním jednotlivým budovatelům obnovitelných zdrojů energie. Ano, i to je investice. Ale ne pro státní sektor. Pro ten to bude jen výdaj a pak nekončící podpora provozu. Žádný ze soukromých výrobců elektřiny ale například nemá povinnost elektřinu dodávat. Takže kdyby stát investoval do stabilního, regulovatelného, záložního zdroje, který bude dodávat elektřinu 7000 hodin v roce, byla by to investice přímo vynikající.
Podobně chybná bude dotace do připravované „megatovárny“ na výrobu autobaterií. I to je výborná investice – pro soukromou firmu. Stát jako „investor“ tady páchá jednu zásadní a stále opakovanou chybu, že podporuje právě jednu soukromou firmu.
Do investic také s oblibou zahrnuje rekonstrukci dálnice D1. Jenže co tady vzniká nového? Nic moc, ani kapacita této komunikace se nijak citelně nezvýší. V podstatě jde jen o dohánění zanedbané údržby. Jo, to kdyby se dokončil Pražský okruh, jenž by vyřešil polovinu dopravních problémů hlavního města, případně by se začaly stavět vysokorychlostní železniční tratě (VRT), to by byly investice jak víno.
Tak ani zvyšování platů učitelů nebo zdravotníků nejsou investice do vzdělávání nebo do zdravotnictví, kdežto zakládání nových fakult by bylo naopak úplně výborné.
Ještě větší pochybnosti budí povinnost investovat evropskou půjčku do digitalizace státní správy. Tu, jestli se nemýlím, zahájil tehdejší ministr vnitra Ivan Langer někdy v roce 2006 tím, že zrušil ministerstvo informatiky. Jeho program se jmenoval Oskar a zbyl po něm internetový portál státní správy a skleněné těžítko. Od té doby se digitalizuje o sto šest. Ano, v soukromém sektoru. IT je zřejmě nejrychleji rostoucí obor průmyslu a služeb, který na covidu jen vydělal. Nejen on, také logistické firmy a firmy, které stavějí skladové a logistické areály. Trend digitalizace je ale něco, čeho se stát nedokázal chytit za posledních dvacet let.
Tím jsme načrtli ještě jednu podstatou vlastnost investice: využití příležitosti. Pro soukromou firmu to může být vlastní vynález, objev niky na trhu nebo pád největšího konkurenta. Jistě, příležitostí může být také vypsání přiléhavého dotačního titulu. Leckde to funguje, jak lze vidět na revitalizacích měst, opravách památek, tu a tam i na železnici, aj. Ale dotace nesmí být příležitostí jedinou nebo určující. Pak vznikají různé cyklostezky, rozhledny či vzdělávací programy neziskových společností pro školy, apod. Nebo také fotovoltaické elektrárny.
Varující okolností je, že nyní neinvestují soukromé firmy. Jejich depozita na účtech převyšují úvěry, což je úkaz nevídaný. Co jej způsobilo? Průmyslníci a bankéři (tedy osobnosti, které si investice dokáží a musí umět propočítat), většinou váhají proto, že netuší, kam se ekonomika dále pohne, kdy a na koho padnou příští hygienické restrikce, co zakáže nebo naopak přikáže budovat Evropská komise… Prostě nevěří tomu, že případná investice pošlape.
A to je příležitost pro stát jako dělaná. Stabilizovat ekonomické a právní prostředí, načrtnout strategické programy, snížit byrokracii, zjednodušit daňový systém a tak všelijak pomoci firmám (všem) využívat „jejich“ nových příležitostí.
Stane-li se příděl peněz příležitostí a důvodem k investici jediným, investování se změní v „čerpání“. Výsledkem, neboť zároveň i cílem, pak bude vyčerpání, nic dalšího od toho raději nečekejme. Když přitom náhodou vznikne něco užitečného a nového, bude to už jen takový bonus navíc.
