Všude dobře, doma nejlépe, když stát přisype

Jan Perner (1815-1845), jeden z prvních stavitelů dopravní infrastruktury u nás. Také ho ta infrastruktura zabila. Foto: Jan Ferenc
Audioverzi článku si můžete poslechnout zde.

Globalizace ustupuje. Evropské firmy hledají cesty, jak se vrátit do Evropy. Uvažují o tom 74 procenta podniků. Uvádí se to ve studii, kterou vydala společnost nadmíru informovaná: nadnárodní agentura pro pronájem a správu komerčních realit Cushman & Wakefield (C&W). Píše se tam: „Po období, kdy bylo pro firmy z mnoha důvodů výhodné mít výrobní kapacity mimo Evropu, přichází doba nearshoringu, tedy přesunu výroby blíže zákazníkům.“

Agentura téma rozvádí: „Nedávné globální ekonomické otřesy osvětlily délku a složitost dodavatelských řetězců. Kromě toho, zvyšující se náklady na pracovní sílu v Asii a přepravu zboží z Asie, stejně jako geopolitické faktory a rostoucí zaměření na udržitelnost a sociální dopad (ESG – pozn. red.), to vše zvyšuje složitost a náklady pro výrobce. Tyto a další faktory vedou podniky k tomu, aby přezkoumaly své strategie zásobování a dodavatelské řetězce a stále více zvažovaly nearshoring výroby a dodávek.“

Mezi průmyslové obory, které na přiblížení mohou mít zvláštní zájem kvůli rychlejším reakcím na produkční i spotřebitelské nálady, C&W řadí: textilní průmysl, automobilový průmysl, strojírenství a výrobu elektrických a elektronických součástí a spotřební zboží. Všimněme si, že na většině z těch vyjmenovaných výrobků, které se konečnému spotřebiteli dostanou do ruky, bývá vytištěna věhlasná a tradiční evropská, americká, japonská či dokonce tuzemská značka, na krabici nebo výrobním štítku už si ale přečteme: Made in P.R.C., …Taiwan,…Korea,… India,… Malaysia,… Turkey,… u sdílnějších prodejců: EU and out of EU… a tak bychom mohli cestovat ještě dlouho.

Každý z těch výrobků, bez ohledu na to, kde se vyrábí a kde potom prodává, je vybaven informací o chemickém složení, kalorické hodnotě, varováním před nesprávným použitím výrobku, návodem ke správnému použití výrobku, právními podmínkami reklamace, seznamem autorizovaných servisů, seznamem zastupitelství a webových stránek v každé jedné zemi, atd. To vše třeba v 10 nebo i 15 jazycích. Od sušenek přes prací prostředky až po mikrovlnnou troubu.

Když se do tak složitého řetězce vloudí chyba, která pak může dodavateli způsobit řadu právních komplikací, zpoždění termínu dodávek, nesprávnou evropskou velikost límce košile nebo nepřiměřenou uhlíkovou stopu, to už si zdejší spotřebitel opravdu nedá líbit a dodavatel by mohl zkrachovat. Zkrátka, pandemie covidu, válka na Ukrajině a regulace EU odkryly křehkost dodavatelských řetězců mezi výrobci komponent, finalisty, globálními dodavateli, místními e-shopy a nakonec i spotřebiteli.

Česká republika je ideální průmyslová podpěra

To se teď může zlepšit. Výraz „nearshoring“ nemá český ekvivalent. Mohli bychom jej  chápat jako opak k „outshoringu“, tedy jako přesun na bližší břeh. Nebo význam odvodit od akademického výkladu termínu „shoring“: podpěry používané k podepření nebo držení něčeho slabého nebo nestabilního.

Pro takovou podpěru je ideální Česká republika, píší C&W ve své studii: „Hlavním cílem v rámci CEE budou země, jež disponují výhodami členství v EU a nacházejí se v blízkosti západních trhů – především Německa a Rakouska. Česko jako jediná země hraničí s oběma a splňuje i ostatní podmínky – a stává se tak žhavým kandidátem na umístění výrobních kapacit.“ Agentura naznačuje, že několik takových přesunů již proběhlo a že se jedná s několika dalšími zájemci.

Může se za tím skrývat poptávka po rychlejší stavbě hustší sítě dálnic a vysoce automatizovaných logistických parků s primitivní logistickou službou typu přebalení, přenálepkování, přejmenování a překladu zboží. Další pracovní příležitosti pro lidi se základním vzděláním a pro imigranty.

A nebo ne. C&W píší, že poptávka po prostoru k přemístění do Česka se týká provozů s přidanou hodnotou, že se jedná „…jak o výrobní kapacity, tak vývojová centra, která mohou nabídnout zajímavé příležitosti i pro své dodavatele, jimiž se mohou stát lokální firmy.“ Což by také mohlo znamenat menší nároky na prostor a větší šance na slušný hospodářský růst.

Má to však své podmínky, a tou základní, ať se nám to líbí nebo ne, je kvalitní doprava. Jednou už jsme holt uprostřed Evropy, s tím nic nenaděláme. Buď toho využijeme, nebo s tím nadělají ti druzí: budou tudy v lepším případě jen projíždět, v horším nás budou objíždět.

Jak ta dopravní infrastruktura bude vypadat, záleží jen na nás. Mohou to být nekonečné betonové, pozdě budované a neustále opravované dálnice. Vysoké daně, zdivočelá regulace a šikana dopravců a řidičů. Nebo také vysokorychlostní železnice pro osobní dopravu, spolehlivá a kapacitní železniční síť pro nákladní dopravu, splavné vodní cesty, funkční překladiště a kvalitní služby. Do budoucna, řekněme, dostupné dobíjecí, čerpací a doplňovací stanice, plynulé zásobování pohonnými hmotami (těmi povolenými). To se dá dělat společensky i přírodně odpovědně.

Investiční pobídky nezaručí udržitelnost

Kdo do republiky přijde a s čím, o tom stát přímo nerozhoduje, ale může toho či onoho motivovat. Nechce se napsat rovnou „zvýhodnit“, protože za tím jsou především finanční „pobídky“, jako bezcelní dovozy, daňové úlevy nebo přímo státní dotace. To je nemrav, rozšířený sice celosvětově, ale proto není mravnější. Investiční pobídky u nás stále nejsou na úrovni okolních zemí, upozorňují C&W. „Zde vidíme prostor pro zlepšení naší pozice v rámci středoevropské konkurence,“ píší ve své studii.

Konkurovat si mají podnikatelé, ne státy. Dalo by se zařídit, aby nároky na peníze z veřejných rozpočtů vstoupily do hodnocení společenské odpovědnosti firem ESG? Jako že ta, která takové podpory nežádá a nepotřebuje, je společensky odpovědnější, udržitelnější? Takovým by se jevil i stát, který je neposkytuje.