Vánoce nejsou pro každého. Špatných zpráv je letos nějak moc
Násilí přibývá, elektřina chybí, cynik nechával znásilňovat vlastní ženu a dětí bez rodičů moc neubývá. To jsou zprávy před letošními Vánoci.
Člověk buďto musí být cynik, nebo si říkat, že mnohokrát v dějinách bylo hůř. Něco na tom je. Ať se díváme na současné dění jakkoliv kriticky, lidstvo se asi nikdy nemělo lépe. Možná i proto si dokážeme ty naše životy v relativním bezpečí a blahobytu ničit. Často je za tím frustrace, jindy ideologie. A za ní zase boj o moc či peníze, což spolu velmi často souvisí. Ideologie jsou pak lákavé, dávají lidem šanci rychle najít pravdu, zorientovat se, konstruovat s nimi svoji identitu.
Mohou stát za propíchnutými pneumatikami SUV ve městech, ale bohužel i lidmi popravenými a jinak trestanými za porušení náboženských pravidel. Nebo taky za mrtvými na tržišti, do nějž s cílem zabíjet najel automobil. Jakkoliv je takové konání hrůzné a člověk si neustále klade otázku „proč“, dá se ještě říci, že na rozdíl od válek jde o ojedinělý, zoufalý čin s omezeným množstvím obětí.
Jenže to právě tak úplně není pravda. Podobných činů přibývá. Stačí se projít běžným zpravodajstvím. Od střeleb ve školách po útoky nožem na ulicích. Zvláště Německo se cítí být terorizované ve jménu islamismu (ještě horší je to na severu Evropy, ale tam jde spíš o byznys s drogami než o přesvědčení).
Tím se dostáváme k systému. Nejde přitom jen o (ne)řízenou imigraci, o které se léta nesmělo mluvit, aby se najednou stala tématem pro Evropskou unii, německou a britskou vládu, francouzské politiky a vůbec pro leckoho. Všimli jste si, že už se termínu „protiimigrační“ nepoužívá jako pejorativního označení stran, s nimiž většina politiků nechce mít nic společného? Jo jo, časy se mění a jak říkal Arthur Schopenhauer, jedinou konstantou je změna.
Jde ale i o to, jak se společnost staví k lidem bez domova, frustrovaným, jak se snaží předcházet aktům zoufalství. V Německu je vleklým tématem vyplácení sociálních dávek téměř bez podmínek. Což vytváří velmi zvláštní skupinu lidí, často imigrantů, které, chtíc nechtíc, musí ovládat alespoň částečně nebezpečné prázdno. Vrah z Magdeburgu byl jiného ražení, lékař, ale na rozsahu problému to nic nemění.
U nás máme obrovský problém se sekundární viktimizací obětí násilných a sexuálně motivovaných činů. Ať už proto, jak se k nim někdy chová policie, tak i proto, jak se jim oběti s podmíněnými tresty mohou smát do očí. Na otázku, proč to tak je, ale neznají odpověď. Jednou možnou nabízí advokátka Lucie Hrdá. Podle ní se občas soudci setkávají s tak otřesnými případy týrání, že ty lehčí možná proto pak trestají u dolních hranici sazeb. Přestože psychické následky jsou trvalé a vážné i u nich.
Francií letos otřásl skandální příběh ženy, kterou její muž uspával a nechával za peníze znásilňovat. Před pár dny odešel od soudu s trestem dvaceti let odnětí svobody. Z českého pohledu neuvěřitelné. Nicméně ani tady není vše růžové. Ona paní, Gisèle Pelicot, se stala symbolem. Mnozí o ní píší tak, že jí titulují právě jen křestním jménem. Jako by si nezasloužila respekt a soukromí. Snad z toho nevznikne něco jako stoupenkyně Ellen Jamesové ze Světa podle Garpa.
Nejvyšší kontrolní úřad před pár dny zveřejnil zprávu, podle níž Česko skoro vůbec nepokročilo v umísťování dětí do pěstounské péče namísto nechvalně známých ústavů. Rozsah pěstounské péče podle něj roste, ale počet dětí v ústavech se v zásadě nesnížil. Přestože „transformace“ stála stovky milionů.
Každá mince má ale dvě strany. Vyrůstání v rodině nenahradí nic. To víme už dávno a je nám ctí, že k tomuto poznání výrazně přispěla snad nejrespektovanější česká práce v oblasti společenských věd, Citová deprivace v dětství pánů Matějčka a Langmeiera. Někdy to ale jinak nejde než dítě odebrat. Nebo jde? Insoo Kim Berg, sociální pracovnice a psychoterapeutka tvrdila, že je třeba špatné rodiny podporovat. Že to je jediná cesta. Odebrání dítěte s tím, že se vrátí, až rodiče splní určité povinnosti, prý k ničemu nevede. Protože je plní jen formálně.
Před léty jsem se intenzivně věnoval finančnímu vzdělávání. Tehdejší výkonný ředitel České bankovní asociace Pavel Štěpánek objížděl s tímto tématem právě dětské domovy. Vracel se posmutnělý. S tím, že sirotků je tam minimum a většina dětí je v nich proto, že rodiče o ně nemají zájem. A že největším nebezpečím je pro ně právě ta rodina, která se o děti začíná zajímat, když se blíží plnoletosti. Do níž – kvůli rodičům – někdy už vstupují s dluhy.
Proto jsou ti náhradní často lepší, než ti praví. V některých zemích dětské domovy fakticky neznají. I ve vyspělých zemích. Jenže jak upozorňuje třeba web Šance dětem, dobrých pěstounů, náhradních rodin atd., je málo. A někdy se spíš nabírají než vybírají.
Je to hodně složité a nechtěl by být soudcem. Ale stojí za to si na Štědrý den, nebo třeba Boží hod vzpomenout, že to není samozřejmost být se svou rodinou a bez zhroucení snů (jako se asi zhroutil paní Pelicotové nebo pozůstalým v Magdeburgu). I tak si ty svátky můžeme užít.
