Ukrajinci odplácejí Rusům také za okupaci Československa v roce 1968
Má generace nemůže při zprávách a filmových záběrech z ruské agresívní války proti svobodné Ukrajině nevzpomenout na ponížení, stud, bolest a vztek, který nám přinesla „bratrská pomoc“ na sovětských tancích v srpnu 1968. Na vrcholu okupace Československa zde za sovětského velení bylo až 700 000 vojáků čtyř zemí Varšavské smlouvy (nikoli ale z NDR, jak se někdy chybně uvádí).
Komunistické vedení ČSSR se okupaci fakticky nepostavilo a svou zem odmítlo především hájit vojensky. Mnozí dodnes připomínají, že Západ tehdy nechtěl a nemohl nic udělat, protože jsme byli součástí rozdělené a obsazené části Evropy, kterou si sovětský diktátor Stalin vymohl v Teheránu a Jaltě na USA a Velké Británii jako odměnu za úspěšný boj Rudé armády proti německým nacistům. Ve dvaceti následujících letech „normalizace“ a pasivního podvolení se v husákovské ČSSR jasně vyhranily charaktery: na kariéristy a oportunisty, na většinu mlčky spolupracujícího národa a na zhruba 2000 statečných disidentů, kteří za svůj odpor proti režimu byli vězněni, vyhazování z práce či násilně zbavováni občanství. Z ČSSR emigrovalo po okupaci na 300 000 lidí.
Pak se stal v roce 1989 zázrak. Jeden z nedávných vězňů a klíčových kritiků režimu, dramatik Václav Havel, se po masivních demonstracích po celé zemi a kolapsu komunistického vedení v prosinci 1989 stal prezidentem země. Stalo se tak poté, co komunistický reformní vůdce Michail Gorbačov v podstatě zrušil konfrontaci a studenou válku mezi Východem a Západem a nebránil pádu Berlínské zdi. Gorbačov má zcela oprávněné Nobelovu míru za to, že svou statečností zabránil stále vyhrocenějšímu riziku jaderné války.
Následovala nádherná svobodná léta s největším problémem rozpadu země, na rozdíl od Jugoslávie klidného a civilizovaného, na dva nezávislé státy, Českou republiku a Slovenskou republiku. Charisma a světová proslulost Václava Havla dovedla neuvěřitelných pouhých 10 let po pádu komunistického režimu svobodnou Českou republiku 12. března 1999 do nejsilnějšího světového obraného společenství, Severoatlantické aliance, a o čtyři roky později jsme se stali členy elitního společenství Evropské unie. Stalo se tak také díky tomu, že se mezitím rozpadl Sovětský svaz a tehdejší demokratický vůdce Ruské federace Boris Jelcin nebránil národní emancipaci dříve porobených národů sovětského bloku.
Boris Jelcin se ovšem místo vládnutí věnoval usilovně stakanu vodky, takže si za jeho
ne-vlády zemi při divoké privatizaci rozebrali všemožní šíbři, kteří ze země vyvedli obří surovinový majetek. Když Jelcin svým nástupcem v prosinci 1999 překvapivě jmenoval jemu velmi loajálního petrohradského politika Vladimira Putina, bylo to obrovské překvapení. Bývalý důstojník sovětské tajné služby Putin začal zemi tvrdě dávat do pořádku, a tak získal prezidentskou funkci posléze v řádných volbách. Ovšem tak, jak se děje diktátorům na celém světě, po prvních úspěšných letech obnovy hospodářství země se stále více začal soustřeďovat na udržení se u moci. Zemi si pak znovu přerozdělili oligarchové, kteří bezvýhradně schvalovali Putinův kurs a posílali mu potřebné finance. Ti, kdo se postavili proti, byli brutálně umlčeni, povražděni doma i v zahraničí, usmrceni armádními jedy, zavřeni do pracovních lágrů na Sibiři. Opozice v Rusku neexistuje, proto zde také se mohou konat „demokratické volby“ mající předem daného vítěze. Zemi ovládla korupce a fízláctví.
Ano, takový byl, je a bude svět, jemuž jedině rozumí bývalý špión a agent KGB Vladimír Putin. Hovoří jazykem násilí a konfrontace nejen ideologické, ale logicky i vojenské. Tak, jak opustil vládce Kremlu dráhu potřebných reforem a restrukturalizace ekonomiky, se začaly prohlubovat problémy hospodářství a zejména klesající životní úrovně běžných Rusů. Odpovědí byla a je pokračující obrovská emigrace a také jedna z nejnižších porodností na světě. Rusko tak zoufale postrádá dostatek pracovních sil a odborníků pro správu této své největší země na světě. S takřka kompletním seznamem přírodních prvků je státní pokladna Ruska odkázána na zisky z prodeje nijak nezhodnocených přírodních surovin, v první řadě zemního plynu a ropy. Ruská elita bohatne, kupuje si nemovitosti a šťastný život pro sebe a své rodiny kdekoliv na Západě, obyčejný ruský člověk ale živoří.
Zde je tajemství řízení obří ruské říše ideologií samoděržaví Vladimira Putina: Máte-li mizernou přítomnost, vinu za to prý nese rozpad mocného Sovětského svazu. A já vám jeho slávu vrátím, slibuje Putin národu za pomoci státem kontrolovaných médií. A za mlčení zmasakrované opozice. Už od války v Gruzii, přes agresivní výboje ruské armády v Sýrii (bombardování civilního obyvatelstva v Aleppu) a v Libyii Putin dospěl k násilnému obsazení Krymu neoznačenými ruskými vojáky, za což získal podporu 80 % ruského obyvatelstva. Dalším krokem bylo vytvoření separatistických regionů na jihovýchodě Ukrajiny s odkazem na nutnost obrany ruského obyvatelstva. Při konfliktu kolem těchto území ruská raketa zničila malajsijský dopravní Boeing MH 17 s 300 nevinnými lidmi na palubě.
Zde začíná dnešní tragédie Ukrajiny ničené ruskými okupanty. Například Německo se po konfliktu v Donbase a sestřelení dopravního letadla MH 17 nepřipojilo k sankcím USA, tehdejší vicekancléř za německou sociální demokracii SPD Sigmar Gabriel se v Moskvě před Putinem dokonce vyslovil pro jejich ukončení. „Skutečně jsme si mysleli, že je tu také energetická politika, která přináší dividendu v podobě míru,“ vyjádřil německý politik chabou omluvu v interview pro server Presseportal. A vláda velké koalice CDU/CSU a SPD v čele s kancléřkou Angelou Merkelovou padla do skvěle nastražené pasti vládce Kremlu Putina, který si Německo k sobě připoutal projektem plynovodu Nord Stream 2 (NS2). Současně jím oslabil pozici Ukrajiny a Polska jako potenciální tranzitní země. Bez dodatečné roční kapacity ruského plynu v objemu 55 mld. m3 dopravovaného NS2 by totiž nevznikla koncepce německé dekarbonizace v podobě Energiewende. Ta byla postavená na obří kapacitě slunečních a větrných elektráren, které při jejich nestabilní a přerušované činnosti měly doplňovat nové paroplynové elektrárny na tehdy levný ruský plyn. Ten mezitím zdražil z 5 eur před dvěma lety ve spotu na současných 200 eur za MWh. Touto politikou ústupků a nerozhodnosti dostal Putin bianco šek pro další své agresivní kroky a ten se rozhodl si vybrat cash brutální okupací Ukrajiny, která – v souladu s jeho ideologií obnovy SSSR – vlastně prý nikdy neexistovala, a navíc v Kyjevě prý vládnou „narkomani a nacisti“.
Ukrajinci dnes bojují také za Čechy a odplácejí místo nás Rusům za okupaci Československa v srpnu 1968.
Země Evropské unie v čele s Německem teď se dohadují, jak se dostat z pasti závislosti na ruském plynu (40 % všech jeho dodávek), současně omezit hospodářské škody a současně začít mohutně zbrojit. Politika zelené dohody (Green Deal) reálně padla a nastupují jen dvě priority: 1) investice do obrany Evropy proti další ruské agresi a 2) energetická soběstačnost a nezávislost na ruských zdrojích. Bude k tomu ještě dlouhá cesta.
Západ by si měl přitom připomenout známou jadernou esej nobelisty Andreje Sacharova, který jako sovětský disident v roce 1977 upozornil, že západní svět nebude svobodný ani nezávislý, pokud se budováním jaderných elektráren nezbaví závislosti na sovětských energetických surovinách. Jak prorocká slova!
Nejrespektovanějším současným evropským lídrem je ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, protože je zcela zjevně připraven za svůj národ položit svůj mladý čtyřiačtyřicetiletý život. A to je soulad slov a činů, který se z dnešní západní politiky pod nánosem pacifismu a blahobytu a pseudo témat typu klimatické změny dávno vytratil. Srdce i mysl se nám svírá a přejeme si, aby svobodný demokratický svět učinil vše, aby Ukrajina a její prezident se dokázali ubránit. Proto ale musí politické elity západního světa dnes odhodit svůj obvyklý pragmatismus a kompromisnictví a učinit z Putina a jeho režimu rozhodnými sankčními kroky a demonstrací vojenské síly navždy vyděděnce. Jinak bude chtít vládce Kremlu obnovit někdejší sovětskou nadvládu nad bývalými koloniemi SSSR včetně České republiky. Proto Ukrajinci dnes bojují také za Čechy a odplácejí místo nás Rusům za okupaci Československa v srpnu 1968.
