Tahle země není pro pracovitý
Česká republika se chytla do pasti středních příjmů. Co pod tím rozumět? Že už nejméně čtyři roky chudneme. Přesto, že jsme asi nejpracovitějším národem v Evropské unii. Problému už si všiml také Petr Zahradník, analytik České spořitelny a šéf tamní EU Office.
V nejnovějším vydání Měsíčníku EU aktualit České spořitelny Zahradník píše: „Česká republika pozbyla přibližně po 10 letech pozici ekonomicky nejvyspělejší země střední a východní Evropy, když se situace vrátila do předchozích kolejí a na trůn se vrátilo Slovinsko. Navíc nám doslova na paty šlapou Litva a Estonsko, přičemž země, které jsme dosud doháněli a předháněli (Francie, Itálie), se nám, navzdory jejich ne zcela lichotivému ekonomickému stavu, opětovně vzdalují. Toto zaostávání vůči průměru EU trvá již čtvrtý rok po sobě, což je zdaleka nejvíce od listopadu 1989. Dostali jsme se tak po hříchu do situace, na kterou jsme byli v čase předchozího dynamického růstu mnohokrát důrazně upozorňováni: do pasti ekonomiky středního příjmu. Ekonomický model ze sebe vyčerpá poslední zbytky svých sil a na hraně svých možností dojíždí z podstaty, ale již konstrukčně nemá na to, aby si svoji výkonnost dlouhodobě udržel, případně ji dále zvyšoval.“
Příčiny jsou do jisté míry tuzemské, do jisté míry exotické. Mezi těmi tuzemskými jmenujme ustrnutí vládní politiky podpory zahraničních investic z 90. let, která se soustředila na vytváření pracovních příležitostí jakýchkoliv, ale především pro nekvalifikované nebo nízko kvalifikované zaměstnance. Ve své době to mělo opodstatnění. Tvrdilo se, že zahraniční kapitál přinese západní podnikatelskou kulturu, nové pracovní návyky, zlepší vztahy zaměstnavatelů a zaměstnanců. To byla začasté idealizace kapitalismu té doby. Také se říkalo, že máme vzdělanou, zkušenou a levnou pracovní sílu, a že jestli tato síla bude chtít vyšší platy, zahraniční kapitalisté odejdou jinam. Teď odcházejí nebo brzy odejdou tak jako tak, a může za to povětšinou vyčerpání investičních pobídek a drahá energie. Dělnictvo je nadále levné.
Z vnitřních důvodů jmenujme mj. politiku České národní banky, která v 90. letech, v době přílivu zahraničního kapitálu, udržovala fixní kurz koruny, a naopak v letech 2013 až 2017 intervenovala za slabý kurs tuzemské měny, na němž proexportně založená česká ekonomika existenčně závisí. To ale za situace, kdy podstatnou část českých firem vlastní nebo ovládá zahraniční kapitál, který účtuje příjmy v eurech a výdaje v korunách, znamenalo další zlevnění české práce, která se tak vyplatila více, než investice do automatizace, robotizace či jiných způsobů zvýšení produktivity. Dnes vidíme nadstandardní přeliv přidané hodnoty do marží a zisků, namísto zvyšování mezd, které reálně klesly od roku 2021 zhruba o pětinu. Ziskovost podniků ovšem letos dosahuje 49 % v poměru k přidané hodnodě, o 3,2 proc. bodu více než v roce 2019. Pokles spotřeby domácností ve stejném období dosahuje téměř 10 % a je nejhlubší v rámci EU. Naproti tomu růst mezd předstihuje růst produktivity práce. A to je ta past.
Jedním ze zásadních vnějších faktorů je měnová politika centrálních bank, nastolená za finanční krize v letech 2008 až 2010 a do předloňska ještě neutuchající. To jsou nulové nebo záporné úrokové sazby, které způsobily inflaci. Ta po dlouhá léta nebyla patrná v běžné ekonomice, ale přelévala se do investičních nástrojů, zejména do akcií a nemovitostí. Přesto, že rostly také mzdy, od roku 2015 u nás zhurba o 58 procent, rychleji rostly výnosy z investic a kapitálu. Pro ilustraci: Dow Jonesův index newyorské burzy má nyní hodnotu 36 176 bodů, v roce 2015 činila jeho průměrná hodnota 15 587 bodů, index tedy stoupl téměř na dvojnásobek. Nyní se inflace přelila do spotřebitelských cen, takže, jak již poznamenáno, klesá reálná hodnota příjmů a snižuje se hodnota vkladů, zejména dlouhodobých úspor.
Ve srovnání s Německem jsme v posledních 5 letech měli rychlejší růst mezd, zhruba na 1,5 násobek, především díky zrušení superhrubé mzdy, v Německu to byl jen 1,4 násobek. Avšak v kupní síle si dnes Němec pořídí 2,5 krát více zboží a služeb za svoji mzdu, než český občan. Ocitli jsme se tedy zhruba tam, kde jsme byli před 20 lety. To je výsledek řádově rozdílných mír inflace.
Důsledky už vidíme docela zřetelně. Je to pokračující prekarizace pracující většiny českých občanů. Ač zaměstnavatelské svazy požadují zjednodušení přijímání kvalifikovaných zahraničních zaměstnanců a zvýšení početních kvót, nejnovější čísla o nezaměstnanosti z ministerstva práce a sociálních věcí ukazují, že 70 % nezaměstnaných má základní nebo střední vzdělání bez maturity, a zároveň 70 % volných pracovních míst je právě pro tyto osoby. Podle agentury PAQ Research našlo u nás zaměstnání 67 % uprchlíků z Ukrajiny, ale téměř dvě třetiny z nich nedokáží uplatnit svou kvalifikaci. Pod hranicí příjmové chudoby žije 68 % Ukrajinců. Čistá hodinová mzda je mezi uprchlíky 167 Kč na hodinu, dvě třetiny z nich na ni ale nedosáhnou.
Žádný podobný průzkum se nepodařilo dohledat mezi „starousedlíky“. To abychom zjednodušili výčet mezi Čechy, Romy, Rumuny, Gruzínci… Ale je mnoho důvodů se domnívat, že to nebude o moc jiné. „Část zaměstnavatelů může zneužívat toho, že velká část Ukrajinců je v tíživé finanční situaci a nemůže si dovolit ztratit aktuální práci,“ říká v rozhovoru pro Mladnou frontu Dnes Kateřina Šafářová, analytička PAQ Research. V podobné situaci se ovšem nachází i mnoho „zdejších“.
při téměř plné zaměstnanosti dramaticky rostou sociální výdaje státního rozpočtu
Takže při téměř plné zaměstnanosti dramaticky rostou sociální výdaje státního rozpočtu (kam nepočítáme důchody, které svým charakterem nejsou sociální výdaje, ale plnění pojistné události). Podle sociálních pracovníků v terénu se sociální příspěvky týkají bezmála milionu lidí, a to ještě několik set tisíc o ně nežádá, protože to považují za dehonestující a stigmatizační. Kdyby tak učinili, poslali by pracovní úřady do těžké krize, nemluvě o státním rozpočtu. Na to politici reagují doporučením, aby si lidé jezdili nakupovat do zahraničí a aby se zaměstnali na melouchy. Patrně vycházejí z vlastních zkušeností, orientální kumulace politických funkcí není v české politice výjimkou.
Tím se vracíme k vnitropolitickým vlivům, tj. mnohaleté špatné řízení českého státu a obhajoba jeho zájmů na mezinárodní úrovni, především v Evropské unii.
Ta je tou poslední institucí, která by nám z pasti středních příjmů mohla pomoci. Naopak, české podniky zatěžuje řadou neproduktivních investic v rámci Zeleného Nového údělu a programu Fit for 55+, směřovaných mj. do obnovitelných zdrojů, zateplování, norem Euro 7 a elektromobilů. Snahu o udržitelnou elektroenergetiku torpéduje zákazem využívání uhlí, a to i pro podpůrné služby, které zcela nepochopitelně hodnotí jako nedovolenou podporu státu soukromým společnostem. V tomto bodě ale musíme opět zmínit tragickou neschopnost českých vlád za celé poslední desetiletí obhajovat zájmy ČR, protože jiné země, například Polsko, si dokázaly vyjednat potřebné „výjimky“, a to i z taxonomie energetiky jaderné.
Jiný příklad: dopravní infrastruktura. Za minulé roky jsme dotace z EU nedokázali ani využít, ani zneužít, na rozdíl např. od Polska. Dnes ministr dopravy Martin Kupka říká: „Máme připravené významné množství projektů dopravní infrastruktury, jejíž dokončení je národním zájmem, bez ní žádný restart ekonomiky nebude. Zároveň to nejsme schopni v plném rozsahu v nejbližších deseti letech finančně pokrýt ze státního rozpočtu ani z evropských dotací.“
Otázkou zůstává, jak „přilákat“ zahraniční investice do výrob s vysokou přidanou hodnotou. Nebude to snadné ani laciné, jak už naznačil ministr Kupka. Kromě průmyslových a zaměstnavatelských svazů pro tuto strategii horoval i Svět hospodářství. Ale podívejme se na aktuální případ.
Německo bude dotovat Intel v přepočtu 270 miliardami korun, TSMC zhruba 250 miliardami korun
Německo nyní završilo jednání s americkou firmou Intel a s tchajwanskou společností TSMC o výstavbě továren na čipy. Německo bude dotovat Intel v přepočtu 270 miliardami korun, TSMC zhruba 250 miliardami korun. To jsou peníze, na které ČR nikdy nebude mít. Pozoruhodné na tom je, že Evropská unie, která je tak alergická na státní dotace soukromým firmám, proti tomu nic nenamítá. Je to tím, že podobná jednání trvají několik let, a před jejich finalizací Evropská komise přijala zákon o čipech, který ze zakázaných státních dotací dělá prioritu evropské hospodářské politiky. Inu, náhoda přeje připraveným.
Tchajwan podle tiskových zpráv u nás hledá zázemí pro svou budoucí fabriku v Drážďanech, zázemí výzkumu a vývoje, tedy vysoce kvalifikovaných lidí, údajně na předních místech možností je Brno. To je fajn, ale finalizace, obchody s čipy, marže a zisky zůstanou v Německu, případně na Tchajwanu.
Značná většina regionů v ČR z pohledu ekonomické vyspělosti ustrnula na úrovni let 2015 – 2018
Závěry nechme expertům. Petr Zahradník ve svém příspěvku v Měsíčníku EU aktualit píše: „Značná většina regionů v České republice (bez výjimky ty české; moravské ve stejném čase alespoň stagnují) z pohledu ekonomické vyspělosti ustrnula někde na úrovni let 2015 – 2018, od vypuknutí kovidové pandemie se pak tato úroveň u drtivé většiny z nich zhoršila. Například region NUTS2 Severozápad se nachází někde na úrovni před rokem 2010 a od té doby neušel kupředu ani o krok. Právě v současné době dochází v kancelářích DG REGIO Evropské komise i v některých dalších kompetentních orgánech EU k sumarizaci prvních, zatím spíše mlhavých rysů podoby budoucí kohezní politiky EU po roce 2027. Což je tedy zatím dosti vzdálená doba na to, aby se český ekonomický výkon vzpamatoval. Nedojde-li k tomu, čeká nás v souvislosti s budoucí kohezní politikou dosti hořko-sladký příběh. Někteří až příliš horliví pragmatici se báli, že Česká republika relativně brzy přijde o pozici čistého příjemce, protože se stane příliš bohatou a z měšce kohezní politiky na ní zbyde podstatně méně, než na kolik byla po téměř 20 let zvyklá. Zastánce tohoto názoru lze s klidem ujistit, že bude-li náš ekonomický výkon i nadále tak zoufalý, jako v posledních čtyřech letech, pozice čistého příjemce, reflektující to, že zůstáváme i nadále méně rozvinutou ekonomikou, se hned tak nezbavíme.“
