Stavební zákon bude ještě doznívat
Nový stavební zákon je velká politika. Už jeho přípravy byly provázeny širokou diskusí, protesty, výhrůžkami a vysvětlováním. Poté, co jej poslanci schválili toto minulé úterý to vše ještě zesílí. Je to svým způsobem výborná reakce.
Zákon byl stvořen proto, aby se v této zemi dalo normálně stavět. K tomu bylo zapotřebí změn skutečně zásadních. Diskuse a protesty jsou signálem, že se to opravdu stalo. Otázkou zůstává, jak prospěšné a správné ty změny jsou.
Politická opozice vyčítá vládě, že zákon „protlačuje silou“. He?!? Výsledky hlasování ve sněmovně – to je fakt síla.
Ale teď k věci: Podle ekologistické asociace Zelený kruh je zákon špatný a měl by být jako první po volbách zrušen. Prý upřednostňuje rychlost rozhodování před kvalitou projektů a „…ignoruje fakt, že potřebujeme řešit změnu klimatu“.
Protest zelených je nesrozumitelný. Rychlost rozhodování byla jedním z motivů vůbec ten zákon napsat. Za kvalitu projektů ručí stavebník, architekt, projektant a zhotovitel. Určitě ne ekologičtí aktivisté (ti ostatně neručí za nic) a stavební úřad jen částečně, co do plnění závazných norem a předpisů. Ty jsou už dnes zelené až dost. Nakazují například navrhovat, stavět a rekonstruovat budovy v úsporném nebo nulovém energetickém standardu, nepoužívat zdravotně závadné materiály, nakazují kvalitu vzduchu v interiérech, denní osvětlení, metry krychlové na osobu, počet parkovacích míst, hlukovou izolaci, atd. Zákon ani neruší povinnost posuzovat vliv staveb na životní prostředí (EIA). Stavebníci se s komerčním úspěchem chápou i dalších příležitostí, jako jsou zelené střechy, recyklace šedivé vody, dobíječky elektromobilů, sprchy pro cyklisty a dalších. Nic z toho nový zákon nezakazuje. Takže prohlášení zelených by chtělo nějaké podrobnější vysvětlení.
Podobné je to s některými námitkami měst a obcí. „Totální rezignace na ochranu veřejných zájmů, fatální oddálení veřejné správy od lidí mimo velká města, zrušení obecních stavebních úřadů a tedy další faktické znepřístupnění státní správy,“ prohlásil předseda Svazu měst a obcí František Lukl. Trnem v oku je zřízení ústředního státního úřadu a jeho venkovských poboček, čili oddálení celého řízení od obcí.
Snad každý soukromý stavebník může vyprávět historky, jak s projektem garáže nebo přístřešku na vlastním pozemku lítal od úřadu k úřadu, od kanceláře ke kanceláři, jako zmuchlaný papír. Zjednodušit a zrychlit stavební řízení je také veřejným zájmem. A pravdu má obhájkyně a kmotra nového zákona, ministryně dotací Klára Dostálová, když připomíná, že správní řízení u stavebních úřadů bylo vždy funkcí státní správy, nikoliv obecní samosprávy. Jenže to je to, co mnohé obce, majíce stavební úřad pod svou patronací a ve své budově, nedokázaly nebo nechtěly pochopit. Existuje na to i expertní studie společnosti Deloitte, která mapuje „politické“ rozhodování obecních zastupitelstev jako upřednostňování před správním/správným postupem. Příslušný úředník byl prostě zaměstnancem obce, ne státu. Nedávno to jeden ze stavebních investorů popsal autorovi tohoto článku zhruba takto: Je před volbami, v programech tu který kandidát vyhlásí, že to či ono se v jeho obci rozhodně stavět nebude a to či ono on naopak prosadí. Stavební úřad pak rozhoduje podle výsledků voleb. A to ještě ne vždy, ještě záleží na povolebním složení koalice. Jak to nakonec dopadne, rozhodnou vazby místních politiků na sponzory a dodavatele.
Podle nového stavebního zákona jsou obce vždy účastníkem řízení. Pro občana tento status nezřídka znamenal téměř denně sledovat úřední vývěsku, v daných lhůtách se přihlásit, přednést připomínky, zúčastnit se zasedání zastupitelstva, kde mu ani nebylo dáno slovo… A když bylo a když uspěl (odvoláním u nadřízeného úřadu nebo přes soudní řízení), zamýšlený projekt obec rozpalcelovala na tři menší, a vše znovu… Nyní by se obce samy měly do postavení „pouhého“ účastníka řízení dostat. Také vzdálení státní správy je pro obce, zdá se, problém. Budou si muset vyřídit termín jednání a služební cestu na příslušný úřad státní správy. Nebo dojednat návštěvu státního ouřady v obci k „ohledání situace na místě“. Narozdíl od soukromého stavebníka, který podniká stovky kilometrů soukromých cest za desítkami úředních razítek. Skandál!
Jedním z důležitých aspektů nového stavebního zákona je legalizace a podpora elektronických dokumentů a elektronické komunikace. Vyžaduje-li, nebo nabízí-li státní správa občanům využívat jejich soukromých kanceláří k vyřizování úředních záležitostí, mohla by to zvládnout i místní samospráva.
Objektivně nahlíženo, vztahy obcí a stavebníků jsou velice křehké a zákonem těžko uchopitelné. Právě tam se velice úzce stýkají zájmy soukromé, komerční a „obecní“, právě tam se odehrává to, co každý stavební zákon činí věcí nejširšího veřejného zájmu: že každá stavba, od dálnice přes obchodní centrum a obecní park až po rodinný dům s garáží, se týká opravdu každého. Když tedy jen okrajově zmíníme pochvalné komentáře ke stavebnímu zákonu od profesních organizací (Hospodářská komora, developeři aj.), je na místě celkem rezervované stanovisko České komory architektů (ČKA), která doufá v rozumnost chystaných prováděcích předpisů. Právě ona doporučuje a iniciuje zřizování funkcí městských (obecních, regionálních) architektů, kteří by konzultovali a koordinovali územní plány, rozvojové a urbanistické projekty, ochranu krajiny a památek, atd…, a vytvářeli zároveň poradenské a mediační místo pro stavebníky a investory s obecními zájmy. „Žádný zákon neukládá městům a obcím povinnost mít v profesionální struktuře úřadu, případně externě městského architekta či architekta obce,“ píše ČKA na svých webových stránkách. „Stejně jako neexistuje zákonem daná povinnost, aby si sídla pořídila územní plán. V obou případech je ponecháno zcela na úvaze a zodpovědnosti politiků, zda je pro kvalifikovaný výkon státní správy a pro kvalifikované samosprávné rozhodování v oblasti urbanismu, architektury, územního plánování a vytváření kvalitního prostředí pro život občanů potřebují, anebo to zvládnou bez nich, bez odborné opory při jejím plánování.“
Neobhajujeme nový stavební zákon. Musí se zavést, vyzkoušet a zažít, jak říkají právníci. A mezi těmito fázemi třeba i změnit, upravit. Jen opatrně na různá prohlášení a „mediální zkratky“, které mohou vytvořit nějaké chybné dojmy.
