Státní zaměstnanec je v podnikání nepoužitelný pohodář
Řada podnikatelů kritizuje, že stát zaměstnává až příliš mnoho lidí. Nedivím se jim. Ze státního rozpočtu je totiž placeno 9,3 % pracovní síly v naší ekonomice. Podíl, který je potřeba na to ze státního rozpočtu vydat, dosahuje téměř 12 procent. Pro ekonomicky aktivní je stát atraktivní zaměstnavatel, slibuje jim určitou jistotu. A tak se ani moc nerozmýšlejí, jestli by se přeci jen nezkusili uplatnit v soukromém sektoru. Pro firmy to předznamenává problémy. A zdaleka to není jen složitější a nákladnější obsazování volných pozic, které by mohli zastávat odborníci s kvalifikací, již si odnášejí právě do státních služeb.
Bez ohledu na obor se ve firmách všichni shodneme, že udržování či zvyšování počtů zaměstnanců ve státní sféře dostatečně nemotivuje naši republiku (a především její představitele) k tomu, aby se zaměřila důsledně na to, jak státní aparát zeštíhlit a zefektivnit. A především, jak tomu podřídit stávající procesy, které by si zasloužily výrazné zjednodušení. Potřebujeme se přesunout od přebujelé byrokracie k systému, který je otevřený, transparentní, jednoduchý a dokáže řešit požadavky s větší rychlostí. Nechci nikomu křivdit, ale zatím je to spíše ve stylu jeden krok vpřed, dva stranou a půl dozadu.
Řešením je digitalizace, která by zjednodušila komunikaci, zrychlila tok informací, uvolnila pracovní sílu a šetřila v důsledku náklady státu i podnikatelům a občanům přinejmenším čas. Jsem si jist, že by se do takových projektů rádi zapojili i tuzemští dodavatelé a celý komerční sektor by v tom kroky státu podpořil. Čím snáze budeme administrativu řešit, čím lepší budeme mít výběr kandidátů na trhu práce, tím více prostoru zbyde na podnikání a zlepšování hospodářských výsledků. Státní kasa na tom bude jen profitovat. Byl bych rád, aby tady ta ochota k řešení byla a byla koncepční, dlouhodobá a nezávisela na čtyřletém funkčním období. Musí to být zkrátka součást dlouhodobé strategie státu, která by se měla mimo jiné věnovat nejen počtům státních úředníků, ale i lidem zaměstnaným ve státních příspěvkových organizacích.
V posledních letech si všímám alarmujícího trendu. Řada čerstvých absolventů středních, vyšších odborných a vysokých škol odchází ihned po studiu do státní sféry. Nikdy si nevyzkoušela život ve skutečném businessu, kde mají procesy úplně jinou dynamiku a kde se jede tvrdě na KPI (key performance indicator). Ptal jsme se proto kolegů podnikatelů kolem sebe, proč se to děje a jaký na to mají názor.
Potvrdili mi mé podezření. Mladí upřednostňují jistotu a vnímají atraktivně i finanční ohodnocení, které jim stát nabízí. Chtějí mít teplé místečko a klid. Netouží se nějak zvlášť prát se světem a čelit velkým výzvám. Z práce chtějí odcházet s čistou hlavou. Nechtějí si dělat starosti s tím, jestli obstojí a jestli budou muset řešit, z čeho splatí hypotéku. Samozřejmě nemohu paušalizovat, ale přehlížet tato fakta nelze.
Pro stát tu číhá nebezpečí, protože s takovými lidmi se potřebné změny prosazují jen těžko. Pravdou také je, že řada motivovaných právě ve státních službách o svou jiskru přijde. Jejich potenciál uspí nebo promarní samy instituce. Protože fungují svým zaběhnutým způsobem, který slouží více jim a udržuje jejich status quo. Tahle dvousečná zbraň nás může ještě hodně potrápit.
Pracovat pro stát není legrace, i když to vypadá jako pohodička. Ukáže se to až tehdy, když chce státní zaměstnanec změnit svou kariérní dráhu a touží přejít do soukromého sektoru. Teprve v kontaktu s realitou ostrého firemního života zjišťuje, co se mu ve státních službách přihodilo. Jak se změnily jeho zdroje a schopnosti na straně motivace, odolnosti, kreativity či flexibility. Po pěti až deseti letech pod ochrannými křídly státních institucí většina zaměstnanců propadne stereotypu, se kterým se my podnikatelé nedokážeme smířit. Vše se řeší od pondělí do pátku a pak je piánko. Práce v předepsaných limitech, rigidní plnění příkazů. Pro člověka ze státní sféry je prostě velice těžké dát práci víc, než je nezbytně nutné. Protože se to nenaučil dělat jinak. Firmy ale prosperují na úplně opačném modelu: zužitkovat potenciál, který se v jednotlivcích skrývá, a nechat je, aby ho aktivně rozvíjeli a překračovali svou komfortní zónu.
Lidé, kteří léta patřili mezi státní zaměstnance, se v dynamickém a nestabilním světě podnikání cítí pod neustálým tlakem. Vydrží dva až tři měsíce. Potřeba rychlé adaptace a flexibilního řešení problémů v jejich nitru vyvolává až ochromující stres. Snižuje se jejich výkon, přichází únava. Tito zaměstnanci dojdou snadno k přehlcení, začnou být rezignovaní a práce pro ně přestává být radostí, protože převyšuje jejich kapacitu pro zvládání stresu. Ačkoli by změnu chtěli a toužili by obstát v novém prostředí, léta strávená ve státní sféře je na to nevybavila. Nezvládají tempo změny a komunikace ani požadavky na kreativní řešení nejrůznějších událostí. A následně odcházejí. Nejčastěji lze tyto scénáře vidět v maloobchodu a v silně obchodně orientovaných firmách. A je jedno, jestli se člověk dostane do středního managementu, obchodního týmu, nebo mezi vedoucí prodejen.
Pracovat se zaměstnanci, kteří přicházejí ze státních služeb, je vždy náročnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Jsou spolehliví a loajální, ale nepatří mezi ty nejodolnější. Vyžadují často více péče a ujištění, potřebují vnímat vyšší míru jistoty. Obvykle se do nich musí více investovat. Přesto nemáme jistotu, že to zvládnou a že se celý proces výběru nového kandidáta se všemi náklady na jeho zaškolení nerozjede nanovo.
Poklid soukromý sektor nabídne jen zřídka. Možná malá nebo střední firma rodinného charakteru… Ale patrně jen do doby, než se z ní stane ta velká. Nejen, že mne to mrzí, ale upřímně mne děsí, že se talenty ve státní sféře často marní. Lidé s potenciálem jej přestanou aktivně rozvíjet a zakrní v těch klíčových oblastech, jež jsou pro běžné komerční subjekty zcela nepostradatelné.
Musím se proto ptát, co s nimi bude, když by se stát konečně vydal štíhlejší cestou svého fungování. A zákonitě k tomu dojít musí, protože nejrůznější odvody, daně a podobné instituty nelze neustále zvyšovat, aby bylo možné z příjmů státního rozpočtu ufinancovat veškeré nezbytné výdaje.
