Sen o míru na Blízkém východě může zase ožít. Asi jen na chvíli
Příměří mezi Izraelem a Hamásem vypadá jako konec války. Ale je tomu tak?
Každá válka je hrozná. Trpí v ní nevinní a přináší povětšinou jen zkázu. Potud je příměří vždy dobrou zprávou, není-li cena za něj příliš vysoká. V nejedné hlavně se ale zpráva o tom současném asi setká s pocitem, že sice konečně přestanou umírat lidé, které možná Hamás spíš trápil, než naplňoval nadějí, ale dlouhodobého řešení zároveň nevidět.
Je jistě mnoho povolaných znalců Blízkého východu, kteří by zde mohli dopodrobna rozebírat, co asi tuto oblast čeká. Zřejmě se tak i stane. Laik si tak nemůže dát za cíl víc než upozornit, že doba žádnému míru nepřeje. A že jde o oblast, která nebyla klidná už století a některé konflikty bohužel mohou být skoro věčné.
Vedení Izraele a hlavně premiér Benjamin Netanjahu se po prvotní téměř jednoznačné podpoře země ze strany vyspělého světa začal dostávat pod stále větší kritiku. Ze zahraničí kvůli civilním obětem, z domova kvůli malé schopnosti či snad neochotě v první řadě osvobodit rukojmí. Až to vyvrcholilo mezinárodním zatykačem.
Nelze přitom opomenout, že Netanjahu, byť regulérně zvolený premiér, měl a má doma obrovské množství odpůrců. Ještě před oním zběsilým a odporným útokem Hamásu proti němu protestovaly davy v ulicích kvůli jeho snaze omezit pravomoci ústavního soudu a získat tak ještě větší moc. Jeho opakované vládnutí také doprovázely skandály a obvinění, z nichž jedno řeší soud i nyní.
Také sice předal Palestincům většinu města Hebron, ale podle znalců místních poměrů spíše pod mezinárodním a americkým tlakem. Jinak se mu mírový proces více méně zajídá a moc pro něj neudělal.
Na začátku ofenzívy více méně oznámil cíl zničit Hamás. Což se tedy úplně nepodařilo, pokud s ním uzavře mírovou dohodu. Je však asi nepochybné, že Hamás utrpěl obrovské škody, jak lidské, tak materiální a snad i z hlediska prestiže (to by ale člověk musel být na místě, aby věděl, jak to obyvatelé Gazy vnímají – zda tak, že je zatáhl do katastrofy, nebo že jde o sbor mučedníků).
Stejně tak Izrael ukázal, že je lokálním vojenským hegemonem, když se vypořádal s útoky z Libanonu i Íránu. Ale, co bude dál? Leckdo by si mohl říct, že poslední události jasně ukazují, nakolik je nutné konečně jednou provždy konflikt vyřešit. Jenže jak?
Za prvé, ve vládě stále sedí zastánci velmi tvrdých postupů. I kdyby se ale situace změnila – pro Palestince asi budou Židé vždy těmi, kteří je vyháněli z jejich domovů a okupují jejich území. Pro Židy zase Arabové těmi, kdo opakovaně zaútočili na jejich stát a podporovali i zvěrstva z října 2023. Vždyť za celá desetiletí, a vezmeme-li v úvahu dění pod britskou správou, tak už celé staletí, byla jediným úspěchem s reálným dopadem do omezení násilí dohoda mezi Izraelem a Egyptem z Camp Davidu.
Navíc vše v situaci, kdy nikdo neví, jak se postaví k situaci budoucí vedení USA, hlavního spojence a podporovatele Izraele, který ale začal chvílemi od něj dávat ruce pryč. Tedy přesněji od premiéra Netanjahua. Jak se k ní postaví Evropa už myslím nikoho za jejími hranicemi moc nezajímá. A v situaci, kdy se po období klidu násilí stává stále častěji běžnou součástí mezinárodní politiky. Už by to chtělo něco optimistického. Ale kde brát a nelhat?
