Rodí se cizinci cizincům, ale buďme v klidu
Zhruba každé 11. dítě, které se loni v Česku narodilo, nemělo české občanství. Před deseti lety to bylo každé 30. dítě. Oba rodiče ze zahraničí mělo v minulém roce 7249 narozených chlapců a děvčat. Počet se za posledních 10 let zdvojnásobil. V Praze tvořili malí cizinci a cizinky loni téměř čtvrtinu narozených, hlásí Český statistiký úřad (ČSÚ).
Není to překvapivé v souvislosti s jeho starší zprávou, že každý 10. obyvatel ČR je odjinud. Ke konci roku 2024 mělo na území Česka legální pobyt celkem 1 094 089 cizinců, tedy 10 % z celkové populace. Téměř dvě třetiny cizinců (65,9 %) zde pobývaly na základě některého z druhů přechodného pobytu (občané tzv. třetích zemí na dlouhodobá víza, dlouhodobý pobyt nebo s uděleným statusem dočasné ochrany, občané EU a jejich rodinní příslušníci na základě registrovaného přechodného pobytu). Celkem 370 802 cizinců mělo na území našeho státu platné povolení k trvalému pobytu. Zbylých 2564 osob tvořili cizinci, kterým byla udělena mezinárodní ochrana (azyl nebo doplňková ochrana). Na občany států EU v roce 2024 připadala 21,2 % všech cizinců v Česku. Pořadí nejvíce zastoupených státních občanství se ve statistikách cizinců s povoleným pobytem v poslední době výrazněji neměnilo. Mezi nejčetněji zastoupené skupiny patří občané Ukrajiny, jejichž počet koncem roku 2024 dosáhl 589 456. Další v pořadí patří občanům Slovenska (121 471) a Vietnamu (69 015). Občané těchto tří zemí tvořili v roce 2024 celkem 71,3 % cizinců s povoleným pobytem v Česku. V roce 2025 se jejich počty meziročně navýšily (Ukrajinců přibylo 15 009, Slováků 2289 a Vietnamců 1232). Z hlediska absolutních počtů se mezi nejrychleji rostoucí menšiny cizinců v Česku, kromě uvedených tří nepočetnějších, vloni zařadili také Filipínci (meziročně o 3392 osob více), Mongolové (o 1408 více) a občané Číny (o 1114 více), píše se ve zprávách ČSÚ.
Údaje jsou to sice pozoruhodné, ale zatím nijak znepokojující. Česká republika je stále zemí klidnou a bezpečnou jak pro ty cizince, tak, a to zejména, pro místní. Na našem národnostně pestrém pražském sídlišti je hodně slyšet ruština, vietnamština i ukrajinština, ale převážně mezi dospělými. Děti, jdouce v hloučcích ze základní školy, mezi sebou hovoří plynulou češtinou bez přízvuku, ač jedno je černoušek, dvě mají šikmé oči a ostatní vypadají jako „naši“, ale kdo ví? Když se k nim obrátíte zády, podle řeči nepoznáte, které je které. To dříve po zvuku odhalíte Moraváka nebo Plzeňáka. Děti těchto dětí už budou Pražáci, tak jako děti vzešlé z manželství mezi přivandrovalcem z Povolží a Slezankou, nebo mezi Brňačkou a Chodem, případně mezi Lachem a Maďarkou.
Množí se mezi lidem animozity, poslední dobou zejména vůči Ukrajincům. „Oni jsou neomalení, strašně drzí a sprostí,“ řekla mi nedávno jedna prodavačka v naší samoobsluze. Takoví jsou ale i čeští zákazníci. Jen ti s cizím přízvukem jsou nápadnější, lépe se pamatují a ochota či vstřícnost k nim je jaksi intuitivně nižší. Když si dovoluje Čech, tak je to vůl nevychovanej. Když si dovoluje cizinec, je to vůl nevychovanej a ještě cizí.
Dosti záleží na tom, z jakého důvodu k nám cizinci přicházejí. Dlouho jsem byl přesvědčený, že jsou si lidé ve svých základních potřebách velice podobní a že každý má právo na pravidelné jídlo, střechu nad hlavou a bezpečí. Dnes už k tomu dodávám, že si to nemůže jen brát, ale také si to musí sám zasloužit nějakou užitečností, v užším slova smyslu prací, stejně jako našinec. Zrovna v případě Ukrajinců oficiální státní statistiky hovoří o tom, že oni více (státu) vydělají, než od něj dostávají. Podobné výsledky lze očekávat od ostatních nejvíce zastoupených skupin cizinců. O Vietnamcích, když pomineme ty výrobce a prodavače drog, už s tím máme dlouhodobé zkušenosti (v maloobchodu se vyznají a mají otevřeno furt). Podobně to lze očekávat u Filipínců, kteří sem přicházejí na požadavky zaměstnavatelů, nejvíce z průmyslu, stavebnictví a dopravy.
Další animozita plyne ze zkušenosti, že se s nimi nedomluvíte česky. V supermarketu, ve skladu, ve zdravotnictví nebo v taxíku. Na tom jistě něco je. Také už jsem v jednom přípražském velkoskladu vyjel po vedoucí směny její mateřskou ruštinou. Ta koukala, panečku! Ale jsou i jiné skupiny obyvatelstva, s nimiž se česky nedomluvíte. Například odborníci na informační technologie, manažeři (vedoucí pracovníci – překl. aut.), mnozí spisovatelé tiskových zpráv či dospívající mládež v tramvaji. Žádný úřední předpis o povinných zkouškách z češtiny pro ně neexistuje. (Vyjma posledně jmenovaných, ale slyšet to od nich není.)
Tím se dostáváme zpět k důvodu, proč k nám cizinci přicházejí a proč tu zůstávají. Nenarážím tím na nějaké multikulti vzájemné obohacování, které nyní těžko tráví západoevropské země. Když příchozí pochopí, kdo tady žijeme, jak a proč, ať si klidně nechodí na nedělní mše a ať si doma na kuchyňskou linku posadí svého pohanského bůžka. A pak ať si zaslouží ten způsob života, jaký vedeme my, místní, a ať se obohacují, budiž jim přáno.
ITEM: K 31. srpnu 2026 mělo 4,43 milionu občanů, kteří uprchli z Ukrajiny po ruské agresi, status dočasné ochrany v EU. Mezi koncem července a koncem srpna se počet osob s dočasnou ochranou zvýšil ve 24 z 27 zemí EU. Největší absolutní přírůstky byly zaznamenány v Německu (+4330; +0,3 %), Rumunsku (+3440; +1,6 %) a Česku (+3135; +0,8 %). Tři země, kde počet klesl, byly Polsko (-13 665; -1,4 %), Finsko (-6 260; -8,6 %) a Francie (-2 125; -4,3 %). Celkově nejpohostinnějšími zeměmi pro osoby s dočasnou ochranou z Ukrajiny jsou Německo (1 294 555 přistěhovalců z Ukrajiny; 29,2 % z celkového počtu v EU), Polsko (939 395; 21,2 %) a Česká republika (398 360; 9 %). Píše se to ve zprávě Eurostatu, statistického úřadu Evropské unie.
Ještě jedno ITEM: Od roku 2016 je 20. říjen Evropským dnem statistiky, gratulujeme. Připomíná důležitost spolehlivých a objektivních dat i význam statistické gramotnosti.