Rétoriku ochrany klimatu nahrazuje praxe zajištění energie opět uhlím
Minulý týden skončený summit sedmi nejvyspělejších západních zemí světa G7 se prioritně věnoval agresi Ruska na Ukrajině a označení Moskvy jako největší hrozby Západu. Také se zabýval asertivní politikou Číny (stále ještě oficiálně nenazvané nepřítelem). Z místa jednání z Bavorska ale také znovu zazněla silná rétorika potřeby důraznější ochrany klimatu.
Jenže realita energetické krize a strachu z nadcházející zimy, kdy se Evropa podle šéfa Mezinárodní agentury pro energii (IEA) Fatiha Birola musí připravit i na možnost úplného vypnutí dodávek ruského plynu, vrací do hry zelenými progresivisty nenáviděnou emisní surovinu, uhlí. V polovině června ruský Gazprom dramaticky omezil dodávky plynu do Německa přes plynovod Nord Stream 1.
Jak napsal The Daily Telegraph, před sedmi měsíci se světoví lídři sešli v Glasgow a rozhodli se „postupně utlumit“ uhlí, což představuje přelomovou dohodu v úsilí o řešení změny klimatu. Nyní se vládní úředníci a šéfové energetických společností potýkají s opačnou výzvou: kde mohou získat více uhlí? A uhlí po letech sankcionování této emisní „špíny“ a finanční blokace těžby je najednou nedostatek. Ceny uhlí v Evropě dosáhly v květnu historického maxima 430 dolarů za tunu, což je asi čtyřikrát více, než je dlouhodobý průměr. Poptávka zůstává vysoká: drahé ceny plynu od loňského léta kvůli nedostatku vrátily mnohé země zpět k uhlí, jehož vysoká cena ale potvrzuje neveselé vyhlídky na další růst cen energie. Cena uhlí by mohla překročit 600 dolarů za tunu a stále by bylo levnější než zkapalněný zemní plyn (LNG), který země nakupují, aby nahradily ruský plyn.
Uhlí na historickém maximu
IEA minulý týden uvedla, že letos pravděpodobně dojde k 10% nárůstu investic do dodávek uhlí, aby se uspokojila poptávka tažená především Čínou a Indií. Globální výroba elektřiny z uhlí podle IEA v roce 2021 vyskočila na historické maximum 10 350 terawatthodin, což je asi 36 % celosvětové produkce elektřiny.
Německý ministr hospodářství a ochrany klimatu Robert Habeck označil návrat k uhlí za „hořkou“ zkušenost
Jestliže do loňska levný ruský zemní plyn měl suplovat přerušovanou produkci elektřiny z obnovitelných zdrojů (OZE), hlavně solárních a větrných, za nedostatkový plyn má „dočasně“ zaskočit uhlí. Británie, Německo, Nizozemsko, Rakousko a Itálie se vracejí k uhlí a vyzývají své soukromé výrobce, aby dokonce připravili obnovení provozu v již uzavřených uhelných elektrárnách a teplárnách. Výroba elektřiny z uhlí v Německu je podle společnosti Rystad Energy již o 20 % meziročně vyšší. Německý ministr hospodářství a ochrany klimatu Robert Habeck za Zelené označil situaci s návratem k emisnímu uhlí za „hořkou“ zkušenost. Deník The Sunday Times citoval ministra, že v honbě za energetickou bezpečností neexistují „žádná tabu“, což naznačuje, že postupné vyřazování uhlí ze strany Německa do roku 2030 by mohlo být odloženo.
Za někdejší kancléřky Angely Merklové se Německo stalo závislé na ruském plynu, jež mělo zajistit snadný přechod země na budoucí obnovitelné zdroje. Spalování zemního plynu tvoří asi 15 % výroby elektřiny v Německu, z čehož jedna třetina plynu byla na konci roku 2021 dovážena z Ruska. Jak napsal The Wall Street Journal, Německo je zranitelné, protože po léta uplatňovalo energetickou politiku, která nechala jejich ekonomiku závislou na Rusku, pokud jde o 55 % dovozu zemního plynu, 34 % ropy a 26 % uhlí před válkou na Ukrajině. Tato tři paliva dohromady představují více než 75 % německé spotřeby energie a ruský zemní plyn je zdaleka nejobtížněji nahraditelný. Na začátku letošního roku vyráběly obnovitelné energie něco přes 40 % německé elektřiny, ale uhlí má v německé energetice s 30 % stále vysoký podíl, který – s problematickou dostupností zemního plynu náhradou za ruské dodávky – zřejmě jen tak neklesne, pokud se dokonce nebude zvyšovat. Co jiného může nahradit jako „rezerva“ tzv. čisté zdroje, když nefouká vítr a nesvítí slunce a německá obří kapacita OZE s 140 GW je na jednotkách procentech výkonu? A když navzdory krizi, kterou vláda označila 2. nejvyšším energetickým stupněm varování, vláda v Berlíně s dominancí Zelených ideologů bez nejmenších pochybností letos na Silvestra zavře poslední tři jaderné elektrárny s celkovým výkonem 4,2 GW, jež spolehlivě vyrábějí 5-6 % německé elektřiny?
Co může ukazovat realitu energetického světa a potřeb voličů více než zpráva agentury Bloomberg, podle níž Německo chtělo na summitu G7 prosadit, aby země členské země Sedmičky odstoupily od závazku, který by do konce roku zastavil financování zámořských projektů fosilních paliv, konkrétně zemního plynu? To by byl zásadní obrat v boji proti změně klimatu. I když nic takového nebylo oficiálně dohodnuto, ukazuje to zoufalou energetickou situaci Německa, se svou Energiewende dosud nejpříkladnější zemi tzv. zelené tranzice. Německá vláda varovala, že ruské kroky k omezení dodávek plynu riskují zhroucení energetických trhů podobné celosvětové krizi po pádu banky Lehman Brothers, přičemž největší evropská ekonomika bude čelit bezprecedentní vyhlídce, že podnikům a spotřebitelům dojde energie. Skupina G7 nakonec potvrdila závazek ukončit do roku 2025 „neefektivní“ dotace na fosilní paliva, ale uznala, že investice do sektoru LNG jsou nezbytnou reakcí na současnou krizi „způsobem, který je v souladu s našimi klimatickými cíli“.
V polovině června nizozemská vláda zrušila emisní omezení výroby elektřiny z uhelných elektráren do roku 2024, prakticky ve stejný den rakouská vláda nařídila, aby rezervní plynová elektrárna přešla na spalování uhlí, přičemž elektrárna Mellach byla zastavena před pouhými dvěma lety, kdy se Rakousko stalo po Belgii druhou zemí v Evropě, která tehdy s fanfárami ekologů přestala používat uhlí.
Vedle převažujících hnědouhelných elektráren potřebují jiné zdroje čistší, méně sirnaté černé uhlí, jež dosud pocházelo z Ruska. A protože od 10. srpna je tato ruská komodita na sankčním seznamu, mnohé západní firmy se horlivě předzásobují. Ruský export uhlí je na rekordních úrovních, z 9,8 mil. tun v lednu se zvýšil na 13,6 mil. tun v květnu a i když většina uhlí směřuje do Číny a Indie, import do Evropy je „neobvykle vysoký“.
Ve Velké Británii je zákaz uhlí nereálný
Uhlí má na mysli jako rezervní zdroj také Velká Británie, kde ministr obchodu Kwasi Kwarteng nařídil provozovateli elektrické soustavy (ESO), aby zahájil jednání s vlastníky tří uhelných elektráren – EDF, Drax a Uniper – s cílem posílit v nadcházející zimě energetickou bezpečnost. Společnost EDF už souhlasila, že odloží plánované uzavření své uhelné elektrárny West Burton A v Nottinghamshire do března 2023. Závažnost britské energetické krize ilustruje fakt, že nikdy v minulosti britský správce sítě nemusel sáhnout k takto mimořádným dohodám nad rámec běžných ujednání. Otevřeně se mluví o tom, že britský definitivní zákaz používání uhlí stanovený na rok 2024 je nereálný. Naopak, sám premiér Boris Johnson podpořil výstavbu nového dolu v Cumbrii, který bude dodávat koksovatelné uhlí do Spojeného království a Evropy.
Další porážku ve své honbě za „nulovými emisemi“ utrpěl premiér Johnson, když v těžké inflační krizi provázené prudkým růstem cen potravin musel omezit ambice Británie ve výrobě energie z biomasy. Jak napsal deník Daily Mail, produkce biopaliv musí na britských ostrovech ustoupit výrobě potravin. Půda využívaná globálně k pěstování plodin pro britský trh s biopalivy by mohla uživit 3,5 milionu lidí, pokud by byla přeměněna na produkci potravin. Britský premiér si na summit G7 s sebou vzal návrh, aby se množství biopaliv používaného globálně snížilo o 10 procent.
Boris Johnson podpořil výstavbu nového dolu v Cumbrii, který bude dodávat uhlí do Spojeného království a Evropy.
Je omylem se domnívat, že teprve ruská válka proti Ukrajině ozřejmila potřebu vrátit dekarbonizační úsilí do reality potřeb domácností a podniků devastovaných vysokými cenami energie, potravin a inflace. Cena energie začala raketově růst již na sklonku léta 2021 a válka tento vývoj jen akcentovala. Sovětský svaz a posléze Rusko Vladimíra Putina finančně, politicky a propagandisticky celá desetiletí podporovalo zelenou politiku Západu a EU, aby z ní učinilo svého vazala. Ruské energetické suroviny nabyly takřka kvality jaderných zbraní.
Jemná korekce dosavadní zelené ideologie zazněla i z nedávné schůzky ministrů životní prostředí zemí EU. Dá se očekávat, že energetická a následně sociálně-ekonomická krize vyvolaná zcela uspěchaným projektem dekarbonizace zemí EU zejména s asociálními postojem vůči chudším zemím středovýchodní Evropy si od realistických politiků vyžádá zcela zásadní změny zelené politiky. Protože jinak je voliči v dalších volbách vymění. A je přitom velkou otázkou, za jaké.
