Řekni, kde ty daně jsou?
V pátrání po dodatečných příjmech státního rozpočtu jsou nyní v hledáčku finančníků a politiků dvě kategorie plátců. Tou první jsou živnostníci, soukromí podnikatelé, souhrnně OSVČ, tedy osoby samostatně výdělečně činné.
Zde bych podtrhnl to „samostatně výdělečně“. Samostatně znamená, že jsou samostatné, což se cení. A výdělečně, že vydělávají, protože musejí, jinak by se neuživily, tudíž také odvádějí a zdaňují. Na rozdíl od velkých podniků, které mohou řadu let pracovat se ztrátou. Což by mělo zafungovat jako daňově polehčující okolnost, jak to už popsal kolega Roman Pospíšil. Snad jen ještě malou poznámku. Hovoří se o zvýšení jejich „odvodů“, čímž se má na mysli sociální a zdravotní pojistné. Paušální daň pro OSVČ s ročním příjmem do 2 milionů korun (nejnižší kategorie) letos činí 6208 korun měsíčně. Z toho daň z příjmu jako taková činí nějakých 200 korun, to ostatní jsou „odvody“. Jsou to jen slovní hrátky, ale ne nedůležité. Kdyby se místo „odvodů“ zvýšila „daň z příjmu“ na 500 korun, málokdo by protestoval, jak jsem si ověřil dotazy u spřátelených živnostníků. Klidně by „pětikilo“ dali, z toho nezchudnou. Vládě by to usnadnilo vztahy s veřejností, tedy PR, nebo-li „komunikaci“. Ale kdo je Svět hospodářství, aby vládě radil, že…
Druhou kategorií jsou majitelé realit. Že prý se má zvýšit daň z nemovitostí. Jeden ekonomický expert to zdůvodňoval slovy, že máme příliš vysoké zdanění práce, což je pro pracující demotivující, ale téměř vůbec není zdaněn majetek, a že to takhle ve světě nikde není. Ve světě je ale také málokde tolik vlastníků realit, jako v Česku. Začíná to fenoménem chatařství a chalupářství, pokračuje privatizací bytového fondu a získávání bydlení téměř výhradně nákupem bytu do osobního vlastnictví na hypotéku od počátku tohoto století. Majitelé nemovitostí u nás opravdu nejsou ve velké většině bohatí lidé. A zvýšení daně se nebude dotýkat jen jich. Promítne se do výše nájemného. Nejen za byty, ale i za obchody, dílny, provozovny služeb, sklady, hospody… Jiný expert morální rozměr daně z nemovitosti popsal tak, že je to jako byste si koupili knížku a pak každý rok z jejího vlastnictví platili daň podle počtu stránek a proslulosti autora. Krátce – daň z nemovitosti se promítne do velké části celé ekonomiky. Mělo by se proto s touto daní zacházet velmi opatrně.
Z okruhu podezřelých naopak vypadly elektronické giganty, jako jsou Facebook, Amazon a další z téhle party. Není to tak dávno, co se psalo o celoevropské dani někde nad 4 procenty z jejich obratu docilovaného v zemích EU, psalo se i o autonomním zavedení podobné daně jen v České republice. Celkem nepochopitelně tato diskuse utichla.
Podobně, jako diskuse o korporacích, zdaleka ne jen elektronických, zaparkovaných v daňových rájích, od Panenských ostrovů přes Kypr a Lucembursko až do Irska. I tudy, či spíše tam, státu utíkají tolik potřebné daňové příjmy.
Nakonec jsou zde úniky dané historicky, nebo-li systémově. Jestliže se hovoří o „systémovém schodku“ státního rozpočtu, pak také existuje „systémová chyba“ v jeho příjmech. Ta první nastala za kuponové privatizace, při níž se stát zbavil miliardových majetků bez náhrady. Ty peníze musejí někde chybět. Ta další chyba spočívá ve dlouhodobé státní politice podpory zahraničních investic. Díky ní u nás vybujela ekonomika s nízkou přidanou hodnotou. Produkce tuzemských filiálek zahraničních koncernů prodávají svou produkci matkám – finalistům a obchodníkům v zahraničí – prakticky za výrobní náklady. Zisk ke zdanění se tvoří jinde. Ekonomika, která nedokáže vytvářet vysokou přidanou hodnotu, nedokáže ani dodávat potřebné daně a vlády, politické strany a parlament pak nemají peníze na provoz vyspělého sociálního státu.
Zvyšování některých daní a úpravy důchodového systému jsou jen rychlým hašením důsledků. Náprava příčin se za jeden klidný rok mezi volbami udělat nedá.
