Proč se na kandidáty útočí kvůli angličtině? Je to jednoduché
Už při prvních volbách do europarlamentu se média pustila do některých kandidátů kvůli jejich angličtině. Je to tak snadné.
Jak je na tom kdo s jazyky, se rozhodla opakovaně zkoumat dokonce i veřejnoprávní média. Při těch úplně prvních volbách dopadl nejlépe Miroslav Ransdorf za KSČM. Přitom asi právě kandidáty této strany moc lidí v europarlamentu vidět nechce. I přesto, že tehdy komunisti skončili v eurovolbách druzí (!) se šesti mandáty z 24.
Nakolik je třeba být v europarlamentu jazykově vybaven, ví asi jen ten, kdo se tam pohybuje. Přesto je při pohledu zvenku zřejmé, že jednání se tlumočí do všech jazyků, stejně jako podklady. Každý poslanec má asistenta a aparát instituce k dispozici, ale na druhou stranu se řada jednání vede v kuloárech a možná i důvěrně.
Jenže ze stejného důvodu by měli umět anglicky, případně jiným jazykem, ministři, funkcionáři parlamentních komor, náměstci ministrů, šéfové státních firem a účelových organizací, rektoři vysokých škol… Ty ale už nikdo – snad až na ministry – nenapadá.
Je tu ještě druhý možný pohled. A sice, že neznalost jiného jazyka, a dnes především angličtiny, svědčí o určité nevzdělanosti, nedostatečné pracovitosti, zkrátka jakési absenci celkové kvalifikace. Protože je to dnes mezi vzdělanými lidmi samozřejmé.
neznalost jiného jazyka, především angličtiny, svědčí o určité nevzdělanosti
Není. Budete se divit, ale není. Ačkoliv si všichni myslíme (a já si to fakt pořád ještě mám tendenci myslet), že mladý vysokoškolák hovoří anglicky plynně, lidé nabírající je do firem říkají, že to samozřejmé není. A mnozí neumí ani pořádně česky.
Pak jsou tu specifické případy. Tak jako se někdo v životě nenaučí vařit knedlíky nebo používat motorovou pilu, někdo se nikdy nenaučí cizí jazyk. Mám souseda Itala, který zde žije střídavě snad 30 let, a umí česky jen pozdravit. Sám jsem investoval přinejmenším desítky tisíc korun na jazykové pobyty v Londýně a hodiny a hodiny výuky s českými učiteli i rodilými mluvčími.
Domluvím se v hotelu, v hospodě (tam to jde s každým dalším pivem o něco lépe), na společenské akci, ale do odborné debaty bych nešel. A film v originále také nedám (pokud někdo neartikuluje přímo luxusně – slova z Full Metal Jacket „I am in a world of shit“ nezapomenu do senility).
A taky bych asi nešel kandidovat do europarlamentu. Protože bych si připadal limitovaný. To je ale můj pohled! Volič klidně může podpořit člověka s jazykovou bariérou, protože i s ní bude hájit primárně postoje, které mu jsou důležité. Kdybychom si měli vybírat podle jazyků, mohli by to rovnou převzít tlumočníci. Anebo bychom mohli místo voleb vybírat na základě testů.
Kdybychom si měli vybírat podle jazyků, mohli by to rovnou převzít tlumočníci
Stejně jako neznalost jazyka může člověka limitovat charakter, nedostatek obecného rozhledu nebo odborného vzdělání v tom, čemu se (údajně či skutečně) hodlá věnovat. Také závislost na někom, kdo mu do poslaneckého křesla pomáhá… zdraví, závislosti… To se ale zjišťuje a skandalizuje někdy lépe, jindy hůře a někdy vůbec. Přičemž ten zdravotní stav skoro svádí k myšlence, že posuzovat jej zavání diskriminací.
Takže ano, jazykové vybavení je určitě pro práci europoslance důležité. Ale, prosím, nehrajme si na katy těch, kterým chybí. Nebo byste radši volili někoho, kdo mluví řadou světových i nesvětových jazyků (Miroslav Ransdorf se hlásil k angličtině, francouzštině, holandštině, ruštině, němčině, italštině, španělštině, portugalštině, polštině, srbochorvatštině, bulharštině, maďarštině, finštině, starořečtině a hebrejštině), ale má názory, ze kterých vás mrazí? Než toho, u koho vidíte aspoň nějaké (nebuďme přehnanými optimisty) světélko naděje? Teda, pokud si ten člověk aspoň přizná, že to není ideální, a začne se učit.
