Proč mě nebaví si číst o penzijní reformě
Když Nečasova vláda chystala penzijní reformu, říkali mi zkušení matadoři: „Berte to čistě akademicky. Vy podle tohoto zákona do penze nepůjdete.“ Ten nejzkušenější dodal: „Na to vsadím láhev nejlepší whiskey.“ Nespletli se.
Reforma penzí se do centra zájmu vrací velmi často. Zpravidla bez výsledku. Když na podzim představila ministryně Maláčová svoji verzi, prosáklo médii, že přes ANO asi neprojde. Na jaře překvapila tím, že ji přece jen chce prosadit do voleb. Podle serveru ministerstva by teď návrh měl být v legislativní radě radě vlády. Znovu se o tématu mluví v souvislosti s blížícími se volbami i v nové knize Andreje Babiše.
Buďto jsou změny určené mladším ročníkům, nebo zřejmě padnou dřív, než do penze odejdete
U každé diskuse o penzijní reformě ale máte téměř jistotu, že se vás to týká jen s určitou, relativně malou pravděpodobností. Buďto jsou změny určené mladším ročníkům, nebo padnou dřív, než do penze odejdete.
S reformou je to jako s mužstvem, co každý rok ohlásí útok na poháry a zároveň vždy hraje při nejlepším ve středu tabulky. Všichni ji slibují, všichni zakládají komise, ale k jedinému skutečnému pokusu se odhodlala Nečasova vláda. A to ještě polovičatému. Další koalice jen škrtala.
Nejhorší je, že každá politická strana slibuje otočení kormidlem, ledva se dostane k moci. Jako by zajištění na penzi nemělo být dlouhodobě stabilní záležitostí, podloženou společenským konsenzem. Nebo tento konsenzus vytvářející na základě dlouhodobé funkčnosti.
možná se pomalu posouváme
k představě rovné penze
pro všechny
Skoro všechny politické strany sice o zásadní reformě jen pindají, ale samotný zákon o důchodovém pojištění se mění „immerware,“ česky furt. Z toho ten optimismus, že aktuální podoba má vlastně vždy zajímat jen pár lidí.
Tak snad jen pár nadčasových poznámek k neustálému matení p.t. čtenářstva:
- Že penze se prý budou dotovat z jiných daní. To už se dávno děje. Český penzijní systém nebyl nikdy vydělený z rozpočtu a jeho rovnováha či nerovnováha jsou jen virtuální.
- Že někdo zavede jako základ jednu dávku stejnou pro všechny. I ta už dávno existuje a říká se jí základní výměra. Jen není tak vysoká, jak navrhuje třeba ministryně Maláčová či piráti.
- Že je nepředstavitelné odcházet do penze později než v 65 letech. Mnozí by se divili, v kolika zemích už tomu tak je. A dokonce, v kolika zemích to platilo třeba v 50. letech.
- Že se nevyplácí odcházet předčasně či naopak pracovat i v penzi. Řada analýz ukazuje opak.
- Že celý svět opouští spoření. Tento blábol vznikl při snižování či likvidaci odvodů do druhého pilíře v Maďarsku, Polsku a na Slovensku. Zvláště Slováci jej nastavili velkoryse, na devět procent z hrubých mezd. Pak jim vznikly problémy, a začali to řešit. O maďarské znárodňovací mánii snad není třeba mluvit. Jinak v zemích OECD úspory na penzi jen v zaměstnaneckých penzijních fondech dlouhodobě překračují 60 % HDP. A v řadě zemí mnohem víc.
Zvýšení základní výměry nemůže jít v ruku v ruce s rozvíráním nůžek
Jedna věc ale ze všech pohádek přece jen leze. Čím dál víc se mluví právě o výrazném zvýšení základní výměry, aby nedošlo ke zchudnutí nízkopříjmových skupin, živnostníků a dalších lidí. Což při troše ekonomického myšlení zcela neguje představu, že se bez zvýšení nároků na státní rozpočet zároveň zvýší i zásluhovost v systému.
Tudíž se možná pomalu ale jistě posouváme k představě někdejšího šéfa Asociace penzijních fondů a nynějšího šéfa ČNB Jiřího Rusnoka. Že se ze státního průběžného pilíře jednou dočkáme rovné penze pro všechny.
