Politické bloky se hroutí nebo přeskupují. Kam to povede?
Je to podobné, jako když člověka z ničeho nic zavolají na personální oddělení (moderně HR) a sdělí mu, že má padáka. Pokud předpokládal, že na svém místě zůstane do důchodu, těžko tomu hned uvěří. Bude o tom přemýšlet, možná to i zpochybňovat, hledat cesty zpět, ale hlava mu to nebude brát. Podobně se teď zdá skoro nemožné, jak se mluví o odchodu USA z NATO, nebo jak státy Evropské unie netáhnou za jeden provaz. Ale to si holt budeme muset zvyknout.
Od roku 1945 se v Evropě válčilo jen na území bývalé Jugoslávie, na Kypru a teď na Ukrajině. Na samém okraji Evropy by se dalo hovořit o Gruzii či Moldavsku. To vše, pokud hovoříme o regulérních armádách na obou stranách. Jinak zde byla řada konfliktů mezi vládními silami a různými povstalci, teroristy (Baskicko, severní Irsko), ale i do zásahu pokojným lidem (Maďarsko, Československo).
Těžko říct, nakolik to bylo původní dohodou o Evropském společenství uhlí a oceli, nakolik vědomím hrůz z druhé světové války a nakolik prostě pokrokem (mimochodem je zajímavé, že mezi státy se až na výjimky pohraničních přestřelek například mezi Kolumbií a Venezuelou) dlouhodobě neválčí ani v Jižní Americe.
Klid byl takový, že po ztrátě společného nepřítele v podobě Sovětského svazu a jeho spojenců se občas téma rozpadu NATO už objevil. A právě v Evropě. Smysl jeho existence ve stávající podobě zpochybňoval například současný francouzský prezident Emanuel Macron. Jenže teď tu nepřítel je, dokonce došlo na rozšíření aliance, ale je tu také americký prezident, který hrozí odchodem a členové, kteří mají s Ruskem dobré vztahy. Třeba Maďarsko, z něhož už v roce 2024 zaznívala slova a redefinici jeho členství. Nebo Turecko s jeho masivní armádou. Přičemž se např. na stránkách evropských webů spekuluje i o České republice, resp. jeho nové vládě.
Jednota se nám nějak drolí, a to jak v NATO, tak i v Evropské unii. Dokonce se znovu dostává na přetřes diskuse o dvourychlostní Evropě. Která už tu byla v minulosti a nějak na čas zapadla.
Ať to dopadne jakkoliv, zdá se, že doba proklamované jednoty názorů, postojů i činů končí. Z hlediska potenciálu dalšího vývoje to může být pozitivní i negativní. Ten první případ nastane, pokud se Evropská unie zreformuje tak, aby jednotlivé země měly více volnosti a mohly rozvíjet divergentní myšlení a alternativy. Druhá, pokud mezi nimi a centrem nastane boj, ústící v zakonzervování současného stavu a zablokování jakéhokoliv dalšího vývoje – ať už společného či individuálního.
Integrace by v zásadě vždy měla přinést úsporu nákladů, a to pomocí takzvaných úspor z rozsahu. V případě unie to tak zatím neplatí. Nejde přitom jen o obrovský aparát, který se musí živit. Spíš o neskutečné regulace, které prodražují podnikání i spotřebu. A to ještě hrozí obsluha společných dluhů.
U NATO je to jiné. Pro Evropu bylo dlouhodobě skutečným garantem bezpečí (poměrně kritická blokáda Berlína proběhla ještě před jeho založením a Karibská krize byla mimo kontinent). Asi nelze předpokládat, že jeho eroze (zatím není čas mluvit o rozpadu, ale o pochybnostech až krizi ano) povede hned k vojenským konfliktům mezi jeho členy (myšleno na Starém kontinentu, možná s výjimkou Řecka a Turecka).
Cynik by mohl říct, že i proto, že evropské armády nejsou s to válčit. To se ovšem netýká nutně všech, a hlavně ne lokálních operací. Ne každý je na tom jako Bundeswehr. Spíš je otázkou, nakolik jsou tyto armády schopny čelit případné invazi zvenčí. Ty severské asi ano, Britská asi také, určitou naději vzbuzuje i Španělsko, s otazníky Francie.
Ať tak či onak, jestli s covidem začaly změny v evropské společnosti, teď pokračují nejen kvůli technologickému (ne)pokroku, ale i konstrukci nadnárodních organizací. Byť média jsou stále plná úsměvů těch, kteří to nechtějí vidět. Jak to říkal rádce X v Šíleně smutné princezně: „Já nechápu, jak někdo nemůže tak jednoduchou věc pochopit!“