Plat u státu = 51 tisíc. Není čas s těmi průměry přestat?
Vždycky, když čtu o průměrných mzdách, mám z toho divné pocity. Co asi říkají lidé ve státní sféře na údaj, že tam průměrný plat přesahuje 51 tisíc?
Upřímně je to o depresi. Spousta lidí, když si přečte údaj o průměrných mzdách (privátní sféra) a hlavně platech (státní), musí snad upadnout do pocitu marnosti. Hlavně ti, kteří pracují se spoustou přesčasů, vysokoškoláci, jimž se o něčem podobném ani nezdá, nebo živnostníci. Kteří žijí neustále v obavách, co se stane, pokud třeba onemocní.
Právě tu depresi ale mají na svědomí průměry. Průměr je statistická kategorie, která může dobře určovat trend. Ale moc toho neříká bez kontextu a bez rozklíčování. Docela hezkou průpovídku na to míval Valtr Komárek. Říkal, že některé údaje mají asi takovou vypovídací schopnost, jako průměrná teplota pacientů v nemocnici. Která přitom závisí na složení a velikosti oddělení. Protože na psychiatrii bývá ta teplota asi nižší než na pooperační JIP. Cynicky pak dodával, že když je to moc vysoké, dá se to srazit tím, že do statistiky zahrnete i prosekturu.
Naopak na jednom ze seminářů CEP kdysi přednášející tvrdil, že optimální míra inflace je 10 procent. Jak na to přišel? Zprůměroval všechny údaje, které byly dostupné. Včetně zemí s hyperinflací.
Podobné jako s mzdami je to u inflace. Někdy ji dokáže nadzvednout třeba i taková ptákovina, že nové brambory přijdou na trh dříve nebo později než rok předtím. Samozřejmě, taková věc neudělá obří čísla, jakých jsme byli svědky v posledních dvou letech. Nicméně je rozdíl, zda ten cenový růst táhne jedna kategorie, třeba pohonné hmoty, u níž někdo může najít substituci (třeba veřejnou dopravu nebo víc lidí v jednom autě) a jiný ne (kdo třeba dojíždí do práce z vesnice, kde spojení prostě není). Anebo zda je plošný, takže před ním prostě neutečete. Což byl právě příklad těch posledních let, kdy zdražovaly energie, potraviny, automobily, doprava, zábava… kromě některých průmyslových výrobků snad všechno.
Jenže u inflace to ČSÚ docela dobře „rozlíčovává“ na kategorie. Samozřejmě ne všechny jsou přehledné, třeba volný čas nebo doprava, kam se vejde ledacos. Ale i tak jsou ta vodítka velmi dobrá a užitečná. Navíc je kdejaký analytik rád okomentuje.
U mezd a platů nás většinou média jen masírují tím, kolik činí průměr, zda roste, a jestli víc přidal stát nebo privátní sféra. V lepším případě připojí medián, který rozdělí zaměstnance na dvě stejné velké skupiny. Ten je zpravidla nižší než průměr, což mnohé vypovídá. U státu byl nižší o 4,2 tisíce korun.
Ano, všechny průměry nadzvedávají nebo srážejí extrémy na obou koncích. A zatímco dolů to pod určitou úroveň nejde, nahoru je vše otevřené. Po revoluci se začala společnost strašně příjmově polarizovat. Dlouhý růst, hlavně po roce 2008, pomohl nižším příjmovým skupinám dostat se na slušnou životní úroveň. Aby jim jí kumulovaná inflace za dva roky přes 20 procent (a za tři přes třicet) zase brutálně srazila.
A teď takový člověk kouká jako vrána, že státní úředník si přijde na 51 300 korun. Ne, většina nepřijde! Většina ne. Za prvé nejde jen o státní úředníky, ale třeba i učitele, policisty, hasiče… Za druhé je dost lidí ve státní sféře, kteří jedou na hraně.
To ale na první pohled vidět není. Je to asi tak, jako když vám někdo deklaruje instalovaný výkon OZE, ale už vám neříká, kolik a kdy toho skutečně vyrobí. Nebo když někdo vyzdvihuje střelecký potenciál fotbalisty, aniž by připomněl, kolik gólů dal z pokutových kopů a kolik jinak. Jo jo, ty průměry. To je prostě dobré tak na tu depresi. A že jí ve společnosti není málo.
