Odchod Borise Johnsona: bude jednou Británie litovat?
Jedni se budou radovat, druzí smutnit. Tak už to při pádu politiků bývá. Bylo by ale zajímavé zjistit, zda více lidí nemělo po rezignaci britského premiéra Borise Johnsona pocit typu: zaplať pánbůh, že je pryč, teď jen aby to nebylo horší.
Po pádech diktátorů skoro vždy přichází pocit nejistoty. Johnson samozřejmě nebyl diktátorem. Ale byl výrazný a pár trendů reprezentoval.
Těžko říct, zda jeho původně liberální přístup ke covidu odrážel jeho přesvědčení. Nebo snad v zájmu popularity nechtěl štvát lidi opatřeními? Nebo při vědomí úrovně britského zdravotnictví chtěl většinu lidí uchlácholit, doufaje že nevezmou lékaře útokem? Aby pak skoro zavřel dveře státu, který je tradiční křižovatkou turistů i obchodníků? A schválil povinnou vakcinaci?
Pověření k sebevraždě
Stejně jako Teresa Mayová vstoupil do Downing Street tak trochu s pověřením k sebevraždě. Samozřejmě kvůli brexitu. A pak se k tomu ještě přidal covid. Není to tak dávno, co na ostrovech chyběl benzín na pumpách, pivo v hospodách i některé potraviny v obchodech. Většina tamních novinářů a ekonomů to přičítala právě brexitu. Navíc ve spojení s dopadem covidových restrikcí.
Těžko říct, co mohla vláda dělat. Detailní analýza bude stejně vždy jen názorem. Obyvatele to ovšem muselo štvát. Růst cen a nedostatek zboží nebo řemeslníků, kteří se vrátili do Polska a bůhví kam ještě, je určitě zajímá víc než mezinárodně politická pozice země.
Možná to dějiny vyhodnotí jako omyl. Ale Johnson (nebo jeho administrativa?) právě v mezinárodní politice přece jen pár zářezů předvedl. Brexit tak trochu otočil z nevýhody do výhody. Když se spojil s Američany a v případu dodávky jaderných ponorek pro Austrálii vyprášil kožich Francouzům. Stejně tak dal najevo, že se nehodlá paktovat s Čínou a bát se jejích válečných lodí.
Snad nejjednoznačněji z evropských lídrů se postavil proti Rusku hned po vpádu na Ukrajinu, respektive ještě před ním. Rétoricky i prakticky se stal jednou z nejvýraznějších postav odporu. Nebýt brexitu, možná by i posílil pozici země v unii. Dokonce se dostal do křížku s Německem, které nechtělo dovolit přelet britských letounů s pomocí pro napadenou zemi. A jít do křížku z Německem, když jste v Evropě a obchodujte se zeměmi EU… hm.
johnson se rétoricky i prakticky stal jednou z nejvýraznějších postav odporu proti invazi
Jeho hlas byl slyšet v poslední době velmi silně. Bohužel, právě ta hlasitost mu byla na škodu v jiném gardu. Boris Johnson svým chováním prostě reprezentoval sebestřednost, neurvalost, snad i křupanství. Lhal jako snad všichni politici, ale ještě k tomu hloupě hulákal. Vaz mu zlomila aféra, která z českého pohledu vypadá snad jako vada na kráse, ale ve srovnání s těmi zdejšími je snad až těžko pochopitelná.
Pokud to ovšem byla ona. Pokud náhodou nečekalo množství rezignujících ministrů a straníků na záminku, aby se svého šéfa zbavilo. Kvůli jeho chování, které mu přitom možná pomohlo vyhrát volby.
Boris Johnson se určitě nechoval tak, jak bychom si u státníka představovali. Spíš než lidovosti či upřímnosti bychom to asi mohli připsat sebestřednosti, narcismu, možná mocenské posedlosti… To nechme psychologům. Řada z nich ráda diagnostikuje na dálku, aniž by se „pacienta“ kdy na něco zeptala.
Asi je dobře, že odchází. Vzhledek k tomu, jaké politické kultury je nositelem. Každopádně ale také odchází premiér s výraznou viditelností Velké Británie na mezinárodní scéně. Bohužel za sebou nechává zemi s bezpočtem vnitřních problémů. Devítiprocentní inflace je zlá věc. A málokterý občan království se uklidní tím, že eurozóna je jen kousek za ní. Protože Fish and Chips podle všeho nezdražily kvůli covidu ani válce, ale kvůli Brexitu. Navíc už loni nejedno odvětví ohlásilo, že s odchodem z unie zaznamenalo výrazný pokles exportu.
Co bude dál? Kdo další přijme pověření k sebevraždě na drese Downing Street 10?
