Odbory už zase vyhrožují. Co ale zaměstnancům opravdu pomůže?
Po odborářském sjezdu se to v médiích opakuje: jestli neporostou mzdy, může přijít i generální stávka nebo blokáda Prahy. Trochu šokující v tak napjaté situaci, v jaké jsme. Samozřejmě, že odbory musí hájit práva zaměstnanců. Ale je tohle v jejich zájmu?
Cynicky mě napadá, že je to vlastně daň za to, v jak velkých společenstvích dnes žijeme. Na jednu stranu se sobě vzdalujeme. Už dávno na spoustě míst nefungují sousedské vztahy jako v minulosti. Už dávno lidé ve firmách musí jezdit na „team buildingové“ akce, aby se nuceně skamarádili.
Na stranu druhou jsme všichni provázáni přes stát, ve kterém žije deset milionů lidí. Taky přes Evropskou unii, v níž nás žije zhruba 447 milionů. A v mnoha ohledech s celým světem s jeho téměř osmi miliardami obyvatel.
Jsme na to sami a přitom provázaní přes stát a evropskou unii
Když se v minulosti na vesnici neurodilo, nebo se prohnala bouře a úrodu zničila, netuším, kde mohli sedláci nakoupit něco aspoň pro svoji rodinu. Na druhou stranu, komunita má vždy trochu větší šanci čelit problémům než samotný jedinec.
Dnes žijeme v takové zvláštní společnosti, kde jsme samotnými jedinci, ale závislými na vyšším celku. Takže žádná dohoda o šetření, optimalizaci apod. Energie šup na burzu, z ní k obchodníkovi, od obchodníka ke mně a tržním cenám se nevyhneme. Totéž platí u potravin, stavebního materiálu, pohonných hmot…
Utáhněte si kohouty… a doplácejte na ostatní
Třeba u dálkového topení už pár let platí, že když si utáhnete kohouty, můžete ušetři jen 20 % oproti průměrné spotřebě celého domu. Takže jste závislí na ostatních. Jestli je to někomu šumák a potřebuje doma 25 °C, tak na něj prostě budete doplácet.
V takovém systému je dohoda těžká. Takže odbory budou křičet: „Zvyšte minimální mzdu a přidejte státním zaměstnancům. Jinak to ti chudáci neutáhnou.“ Ne, že by tak úplně neměly pravdu. Jenže pouštění dalších peněz do ekonomiky a hlubší sekera do státních financí taky není zrovna tím, co potřebujeme.
Co s tím? Zrovna v době, kdy akciové trhy zlobí zvyšování úroků, je možná na čase se inspirovat pravidlem diverzifikace. Bylo by ideální kompenzovat problémy těm, kteří jsou na tom opravdu zle. Zároveň dělat vše pro snížení spotřeby a snažit se ovlivnit ceny. Spíš než rozhazovat peníze.
možná je na čase inspirovat se pravidlem diverzifikace
To první ale naráží kromě vzteku těch, kteří přijdou zkrátka, na složitost systému. Druhé na fakt, že k něčemu takovému lze obyvatele a firmy těžko přivést po dobrém. A po zlém vlastně taky. Menší společnost totiž dokáže lépe penalizovat černé pasažéry. Větší to umí jen při porušení zákona, a i to se povede jen někdy. A nakonec s tím ovlivňováním cen – to je na samostatný komentář.
Pomohla by cenová moratoria? Snad, ale dnes už mnohým hrozí, že budou prodávat pod náklady. Regulace spotřeby přes přídělový systém? Zavání to válkou či 50. léty – ale i období po vzniku republiky, kdy k jeho zániku došlo až v roce 1921. Prakticky by to ale možná bylo lepší než bochník chleba za stovku. Nebo by pomohl přímý vstup státu do obchodování? U energií by to bylo na místě a možná na to dojde (částečně v něm už je, ale jsou tu i další komodity, kde se o tom diskutuje). Ale bacha, aby se tam tomu státu (rozuměj politikům) nezalíbilo.
Pořád to opakujeme dokola, ovšem nelze to nenapsat, aby plátno bylo celé: vláda to má nesmírně těžké. Nesmírně. Ale pořád čekáme na pokus o komplexnější pohled a chcete-li – ať to zní sebe odpudivěji – nějaký komplex opatření. Střelba tu tam či onam je sice liberálnější a omezuje zakládání silné státní hegemonie v byznysu. Což je fajn! Jenže jsme teď v mimořádné situaci. Takže nemusí stačit.
Zároveň může nahrávat odborářskému křiku a těm stranám, které mají na všechno jednoduché návody. S tím, že jim jde hlavně o lidi. Máme s nimi své zkušenosti. V krizi se ale může ukázat, že ty zkušenosti při pohledu na ceny v obchodech či vyúčtování energií rychle vytlačíme mimo své zorné pole. Někteří určitě.
