Nejsou peníze! Měli bychom zbrojit, ale jsme u snědeného krámu
„To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou,“ říkal feldkurát Katz. U lidí a firem to má ale své limity. A co u vlád?
Ne, že by nikdy nikdo nezbankrotoval. Ale na rozdíl do firem, které jdou takzvaně do kopru, nebo o ně majitel přijde, a lidí, kterým se obstaví platy nebo prodá majetek, státy úplně zbankrotovat nemohou. A tak se nejdřív vydá memorandum, že pan feldkurát vám nic nedá (jako v Rusku), pak se třeba zmrazí vklady a devalvuje měna (jako v Argentině), přijme se něco jako krizový dluh od mezinárodní instituce a začne se jednat s věřiteli (v Řecku a jinde).
Pozdější nositel Nobelovy ceny Paul Krugman (v době, kdy byl ještě považován za pomýleného levičáka) to popsal tak, že přijde SWAT tým Mezinárodního měnového fondu a nabídne peníze výměnou za škrty. Tím se zadusí ekonomika a zhorší podmínky pro další splácení. Ačkoliv nutno říci, že v Řecku se to docela povedlo. Každopádně platí, že po bolestech a ztrátách se jede dál. Lidé to zpravidla odnesou, ale trestní a majetkovou odpovědnost nenese nikdo.
Francie, Itálie, Portugalsko…
V Evropě to na žádný podobný scénář teď nevypadá. Sice Francie, Itálie či Portugalsko mají dávno dluhy přes 100 % HDP, ale máme taky Evropskou centrální banku. Která to zafinancuje.
Teď stojí kontinent před sakra nepříjemnou výzvou. Kroky a rétorika amerického prezidenta jasně ukazují, že musí zbrojit. Ať už si s námi jen hraje jak kočka s myší, nebo reálně hrozí hodit nás přes palubu. Nevíme, co udělá, takže se na něj nemůžeme spolehnout. Navíc v mizerné poloze nikoliv partnera, ale prosebníka.
Trumpovi bychom trochu mohli i nepatrně poděkovat. Už jednou zakřičel, že USA nebudou financovat většinu NATO sami. Jeho poradci také propíchli, že nařídil i přípravu na odchod z aliance. Podle některých zbrojařů pak už v té době začala růst poptávka od evropských vlád a armád.
Kvůli trumpovi už jednou rostla poptávka od evropských armád
Jenže to nestačí. Vladimír Putin musí být postupem Donalda Trumpa potěšen. Snad si ho nevysvětlí tak, že NATO a článek 5 v podstatě už neexistují. Rusko je sice vyčerpané a nedaří se mu vyhrát ani na Ukrajině. Ale to nemusí rozhodovat. Vždyť i Adolfa Hitlera měli němečtí bankéři varovat, že světovou válku neufinancuje. A Hermann Göring řekl Sumner Wellesovi, že Německo ji nemůže vyhrát. Ovšem s tím, že Hitlerovi to raději říkat nebude.
Evropští státníci snad už pochopili, že je tu nová doba (ono jim to někdy dochází později, než lidu prostému). Má to ale jeden háček. Totiž dva. Za prvé, kde ty zbraně vzít a za druhé, z čeho je zaplatit.
má to dva háčky. Kde ty zbraně vzít a z čeho je zaplatit
Jestliže francouzský kabinet Michela Barniera loni skončil na snaze zkrotit bobtnající veřejný dluh, na úrovni Evropské unie se už hovoří o uvolnění dluhových brzd a dalších pojistek před ještě větším zadlužováním. Dokonce se objevily první výpočty, jak by takové investice do zbrojního průmyslu mohly zvednout ekonomickou výkonnost.
No samozřejmě, to víme už sto let, že růst veřejných výdajů posílí poptávku. Jenže musí být velká produkční mezera, jinak z toho zase kouká inflace. (Mimochodem, John Keynes chtěl používat rozpočtové schodky na udržování jinak kolísající poptávky, nikoliv na utrácení immer wäre.)
Předlužené jsou i USA
Abychom byli fér, ani jinde ve světě se s tím moc nemažou. V USA několikrát za rok prolamují své stropy, aby nemuseli zastavit financování státních institucí a programů. Investoři krčí rameny a tak nějak doufají, že obrovsky silná americká ekonomika náklady na úroky utáhne. V Evropě už párkrát zapochybovali, a tak vždycky přišla ECB a hezky to zamázla.
Pumpování peněz do eurozóny, vysoké státní dluhy, brutálně rostoucí regulace, emisní povolenky, zvyšování závislosti na Rusku a útok na Ukrajinu s evropskou reakcí – to jsou nepochybně hlavní zdroje brutálního zdražování posledních dvou až tří let. Můžeme se bavit o váze každé z nich. Ale to pumpování peněz do ekonomiky vynechat nelze.
Co teď? Na významné rozpočtové reformy, které by přinesly úspory a uvolnily zdroje, není ani politická vůle ani čas. Ani vhodná doba. Protože zrovna teď má hodně rodin hodně hluboko do kapsy. Takže asi zase ten dluh. Sny o zapojení soukromého kapitálu přes burzy nechme snílkům.
Anebo… co takhle sáhnout třeba na emisní povolenky? Spekulanti by asi hodili pár žalob. Ale klesly by ceny energie. Řada firem by obnovila investiční aktivitu. Přišel by růst a vyšší příjmy. Německo by nemuselo dotovat poplatky za přenosovou síť, Francie EdF a Norsko ceny spotřebitelů. Všem by se ulevilo. Zvlášť kdyby se uvolnily i jiné části regulace. A změnila sociálně-imigrační politika. Jenže to by znamenalo říct něco jako: „Hele, ono to nebylo ideální…“ Reálně to tudíž vypadá spíš na ty dluhy.