Nažehlené ubrusy zakrývají sdělení
ZPRÁVA Z TISKU. Ekonom Tomáš Sedláček se v Hospodářský novinách z pátku 23. února zaobíral konfrontací kněze Marka Orko Váchy s jeho nadřízeným arcibiskupem Janem Graubnerem. Ten jej za jeho bohoslužbu v hospodě odvolal ze služby v pražském arcibiskupství. Totiž – zakázal mu Prahu.
„Katolická církev a její představitelé /…/ kdyby lidmi jako Marek Orko Vácha mohli dláždit, mohli by si možná rozmyslet, jestli jednoho z nich potrestají za procedurální detail, kterého si nikdo jiný krom zákoníků na slovo vzatých ani nevšimne,“ píše Sedláček ve svém komentáři. „Jsou to pravidla, která si kdysi kdosi vymyslel, mohla být také napsána úplně jinak či naopak a nemají s vírou v Boha nic společného. Nežijeme ve Starém zákoně a představa, že by Bůh bazíroval na tom, jestli je někde nějak položený ubrus nebo zda někde leží nedopitá sklenice vína či piva, je absurdní.
Je to zcela proti duchu všeho, co hlásal Kristus. Čteme vůbec stejnou Bibli? A pokud si někdo stěžoval, že rituálu nebylo učiněno zadost, měli ti nahoře říci: ‚Na tom přece nezáleží, hlavně když se zvěstuje dobrá zpráva Boha, který je nevěřícím nablízku a klepe na dveře jejich srdce‘.“
Když zůstaneme v biblických reáliích, můžeme Sedláčkův komentář chápat jako podobenství. To jsou jednoduché příběhy a přirovnání, jimiž Ježíš přibližoval lidu své myšlenky, respektive zjevenou pravdu.
„Těžko si představit, co by ta jejich liturgická komise udělala s Kristem, kdyby mezi námi snad začal působit osobně. Modlíte se vůbec u toho, když svá stanoviska píšete? A opravdu mezi vámi nahoře v strukturách není nikdo, kdo si vzpomene na biblické ‚cedíte komára a polykáte velblouda‘?“ ptá se Sedláček.
Podobenství hledejme v tom, že takto, pod smyšlenými liturgickými pravidly, končí mnohé jiné dobře míněné úmysly. Ty zcela světské: ochrana přírody, vzdělávání a péče o děti, dostupné bydlení, ekologická doprava, lékařská péče, zajištění obrany státu a vnitřní bezpečnosti, nebo ochrana památek…
To vše se ovine ubrusy zákonů, budiž. Nějaký halt tady být musí. Ale také nařízení, metodických pokynů, dotazníků, dokazování, žádostí a povolování. Až se musí najít nějaký „expert“, který za vás ten ubrus, náležitě nažehlený a v předpisových rozměrech, správně rozestře přes žádost o dotaci nebo sociální pomoc. Potřebujeme dětské psychology? Vytvoříme směrnici. Musíme šetřit energií? Stanovíme postup, datum, procenta. Zvýšit výdaje do obrany? My vám to povolíme, až sepíšeme pravidla. Chcete méně škodlivou a obtěžující dopravu? Zakážeme jinou. Bezpečnější dopravu? Stvoříme bambilion nových dopravních značek, radarů, technických norem, zákazů a novel zákona o provozu vozidel na veřejných komunikacích, kterým mnohdy sami nerozumíme, ale dodržet se musí.
Tak také Váchova mše měla silný ekumenický a misijní náboj. Ten jeho nadřízení pod návalem liturgických pravidel zcela pominuli. „…k pravému a hlubokému vztahu s Bohem nikdo nepotřebuje ani Vatikán, ani tu vaši zkostnatělou byrokracii, která si dává vlastní góly, až to na mě, který Bibli miluje, působí tak, jako byste si tento byrokratický masochismus dělali schválně,“ píše Sedláček.
Sám sebe v tom komentáři nazývá Bohémem, svou konfesi v něm necituje. Dodejme, že předmětné Váchovy mše se osobně a aktivně účastnil.
Pražský arcibiskup Jan Graubner a kněz Marek Orko Vácha se jeden druhému již omluvili. Graubner za formu, jak s knězem ukončil spolupráci, Vácha za způsob slavení mše.
Nicméně, Sedláčkovo podobenství platí.
