Které to jsou, ty bohaté státy?
Píše a hovoří se často o tom, co všechno bohaté státy mají, co všechno by měly bohaté státy darovat chudým, případně, co všechno bohaté státy musejí udělat. Například, že bohaté státy musejí snižovat emise oxidu uhličitého, zavádět obnovitelné zdroje energie, případně spotřebu energie snižovat a na totéž posílat sto miliard dolarů ročně těm chudým.
Jenže bohaté státy buď neexistují, nebo se bohatství měří jinak, než by prostý ekonom očekával. Obvykle se uvádí nějaký poměr, např. hrubý domácí produkt (HDP), nebo HDP na obyvatele, hrubá přidaná hodnota… To jsou v zásadě ukazatele, co vše státy dokáží vyrobit, vytvořit, zobchodovat. Respektive jejich státní občané. Ale je to měřítko bohatství, nebo pracovitosti?
Převeďme si výše citované ekonomické pojmy na toho občana. Celkové množství a hodnota práce, kterou vykonal, vytvoří takový, řekněme, hrubý produkt pana domácího (HPPD). Pokud pracuje stálé lépe, více či efektivněji, pokud výsledky své práce stále dráže prodává, pak jeho HPPD roste (a obráceně). Řekli bychom o člověku, který vydělává slušně, stále více, hodně… že je bohatý? Záleží na tom, co s tím HPPD udělá. Utrácí za drahé dovolené a za luxusní restaurace. Žije si. Působí dojmem bohatého, asi by ho tak mnozí nazývali, ale … vlastně nic nemá, nic mu nepatří, říkalo by se také o něm. Nebo třeba ukládá, spoří, investuje. Opečovává, vytváří či rozmnožuje svůj majetek. V tomto případě už bychom o něm jako o bohatém či bohatnoucím občanu nepochybovali.
A pak je zde verze třetí. Slušně vydělává, HPPD mu i roste, ale zadlužuje se. Modelově například zakoupí dům na hypotéku. Ten dům má hodnotu několika milionů a občanu patří, má majetek. Polovinu svého HPPD bude 15 let vrážet do splátek a úroků. Jeho dluh dosahuje hodnoty 750 % jeho ročního HPPD. Je to bohatý pan domácí? Má barák za miliony, jenže pod zástavou. Kdyby si jej koupil za hotové, za úspory, nebylo by pochyb. Ale takhle? Co když přijde o práci, nebo se něco neočekávaného a nemilého přihodí, třeba že onemocní covidem nebo zestárne? Úvěrující banka mu prodá střechu nad hlavou a… Nebo ještě jinak. Pokud jeho HPPD stále funguje správně, může si vedle splátek vytvářet rezervy a pak bychom opět mohli o jakémsi bohatství, či alespoň růstu bohatství uvažovat. Nebo urychlí splácení dluhu. V každém případě jeho zadlužení v poměru k HPPD klesá a pan domácí v podstatě bohatne. Ovšem jen za předpokladu, že si nepořídí další dluh. Pak se v úvahách o jeho bohatnutí vracíme na začátek. Dodejme jen pro úplnost, že jiný případ by byl, kdyby si na dluh pořídil továrnu, taxík či jiný výdělečný prostředek, tedy by se zadlužil za účelem zvýšení svého HPPD.
Vraťme se k našemu příběhu, tedy k těm státům. Institut pro mezinárodní finance nedávno vydal zprávu, že globální dluh se loni snížil o 4 bil. USD na 299 bilionů dolarů. Byl to první pokles od roku 2015 a pokles činil závratné 1,34 procenta. V poměru ke globálnímu HDP dluh klesl na 338 procent. Zajímavější je, že v rozvinutých ekonomikách, tedy v tzv. bohatých státech, tento poměr činil 390 %, zatímco v rozvojových, tedy chudých, 250 procent. Nebo-li ty bohaté státy by na splátku dluhu věnovaly veškerý svůj nově vytvořený výdělek po dobu zhruba 4 let. Kdyby jen polovinu, jako pan domácí s hypotékou, tak 8 let. Státy většinou své dluhy splácejí novou půjčkou namísto z úspor, respektive z přírůstků HDP. Vytvářejí stále další deficity svých rozpočtů. Když jim hodně teče do bot, tak rozprodávají státní majetek. Tak které státy jsou vlastně ty doopravdy bohaté?
