Končí uhlí a ocel, kdysi garant evropského míru a prosperity
Když Evropa po hrůzách poslední velké války hledala cestu k trvalému míru a prosperitě, chtěla ho najít ve spolupráci i těch zemí, které byly předtím mnoho let úhlavními a historickými nepřáteli. A co bylo klíčovou komoditou, aby si podaly ruce donedávna krvavě znepřátelené Německo a Francie? Uhlí a ocel jako nejvyšší strategické suroviny pod společnou kontrolou. K oběma zemím se připojily Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko a podepsaly v roce 1951 v Paříži smlouvu o ustavení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO; známé také jako Montánní unie), která vstoupila v platnost 23. července 1952. Vznikla tak základna spolupráce, která se později v několika krocích a v úsilí řady osvícených státníků po desítkách dalších let proměnila až v dnešní Evropskou unii.
Česká média široce opěvovala zprávu o konci poslední britské uhelné elektrárny Ratcliffe-on-Soar u Nottinghamu 30. září. Jak napsal deník The Guardian, Velká Británie, považovaná za kolébku energetického využívání uhlí, se stala první ze skupiny ekonomicky vyspělých států G7, která s touto produkcí po 142 letech skončila. Samozřejmě se současně s tím zveřejnily britské bilance spálených miliard tun uhlí a emisí CO2. Sotva se zdůraznilo, že bez využití uhlí by z britských ostrovů zcela zmizely lesy a že dostupná a levná energie posléze spolu s využitím ropy a zemního plynu se staly základem prosperity nejen občanů Spojeného království, ale všech vyspělých zemí světa, jako i nyní světa rozvojového.
Dnes se ale ve všech pádech skloňuje jen úporný boj demokracií západního typu s oxidem uhličitým, který je podle vládami financovaných vědeckých spolků, institucí a zelených neziskovek prý hlavním viníkem globální změny klimatu v podobě rostoucí teploty na Zemi. Británie se k riskantnímu konci využívání uhlí pro výrobu elektřiny odhodlala proto, že má na rozdíl od Německa v jaderných zdrojích instalovaný výkon 5 GW a v roce 2030 se snad dokončí jaderná elektrárna Hinkley Point (2 x 1600 MW) a další stejně velká jaderná elektrárna je v plánu. Ovšem klíčová závislost země na dovozu cenově volatilního zemního plynu v podobě LNG roste (přičemž Londýn stále odmítá možnost vlastního těžby plynu frakováním na britských ostrovech) a Británie elektřinu importuje, hlavně z Norska, Francie, Dánska, Nizozemska a Belgie. Někteří britští komentátoři ale upozornili, že ideologická snaha o vedoucí postavení ve vyspělém světě v dekarbonizaci by měla být konfrontována např. s faktem, že zelené transformaci velmi oddaní Němci mají stále zákonem stanovený odchod od uhlí až v roce 2038.
cenový strop dosáhl 130 000 Kč za elektřinu ročně
Zatímco ekologičtí aktivisté odstavení poslední britské uhelné elektrárny oslavují s tím, že to zemi zajistí vedoucí postavení v oblasti ochrany klimatu, typická britská domácnost od 1. října zaplatí ročně za elektřinu po zvýšení „cenového stropu“ 1717 liber (asi 52 000 Kč), tj. asi o 9 % více než od poslední cenové úpravy v červenci. Od 1. října do 31. prosince se jednotková sazba za silovou elektřinu zvýší z 22,36 penny na 24,5 pence (7,40 Kč) za kWh. Skončí také podpora cen elektřiny pro 10 milionů britských důchodců, což z této skupiny činí skupinu nejzranitelnější pro energetickou chudobu. Cenový strop pro domácnosti vzrostl z minima 1042 GBP v únoru 2020 na 1971 GBP v dubnu 2022. Jak se ruská válka na Ukrajině zintenzivnila a zvýšila velkoobchodní ceny, strop nadále rostl – v lednu 2023 nakonec dosáhl vrcholu 4279 GBP (130 000 Kč) ročně.
Když se v Londýně nad uzavřením poslední uhelné elektrárny aplaudovalo v čele s ministrem pro energetiku a klima Eda Milibanda (labouristé), v Port Talbotu v jižním Walesu právě skončila výrobu ocelárna Tata Steel a propustila 2800 lidí. Osud ocelárny Talbot zpečetila prudce rostoucí cena elektřiny ve Spojeném království, která je nejdražší ve vyspělém světě, a to dokonce podle vládních údajů. Cena elektřiny pro průmyslové podniky vyskočila za pět let o závratná 124 %, což spolehlivě odrazuje od dalších investic domácí i mezinárodní investory. Další varování pro ekonomiku ostrovní země pramení z faktu, že labouristická vláda slíbila, že zablokuje nové licence na průzkum ropných a plynových polí v Severním moři.
Očekává se, že do roku 2030 bude vyřazena přibližně polovina evropských uhelných elektráren a většina evropských zemí plánuje úplné ukončení spalování uhlí do roku 2040. V roce 2016 bylo podle výzkumného ústavu Ember v Evropě 324 uhelných elektráren a do roku 2022 se jejich počet snížil o polovinu. Uhlí loni tvořilo 13 % výroby elektřiny unijní sedmadvacítky, jaderné elektrárny tvoří asi jednu čtvrtinu. Vzrůstá ovšem podíl dotovaných občasných zdrojů energie, zejména ze slunce a větru, v EU loni dosáhl 44,7 procenta. Vláda České republiky chce skoncovat s uhlím do roku 2033, ale drahé emisní povolenky hrozí zavinit konec velkých kondenzačních elektráren a s nimi i všech dolů už do roku 2027, protože jejich provoz bude nerentabilní. Jejich nahrazení novými plynovými zdroji není ani do roku 2030 reálný. Když ale v minulých dnech autorovi článku přišlo vyúčtování spotřeby elektřiny v jeho českém domě za minulých 12 měsíců, tuzemský obchodník sdělil, že dodávku elektřiny tvořily z 53,5 % emisní zdroje, z 40 % jaderná energie a na občasné zdroje zůstalo 5,5 procenta.
loni spotřeba uhlí pro elektroenergetiku dosáhla nového rekordu
Díky té větší, nezápadní části světa, loni spotřeba uhlí pro elektroenergetiku dosáhla nového rekordu. V celém světě se z uhlí (černého i hnědého) podle údajů serveru Ourworldindata.org (OWID) v roce 2023 vyrobilo 35,5 % veškeré spotřebovávané elektrické energie, což z uhlí činí stále největší zdroj. Na druhém místě byl zemní plyn (22,5 %), následují vodní elektrárny (14,3 %), jaderné elektrárny (9,1 %), větrné elektrárny (7,8 %) a solární elektrárny (5,5 %).
Podle nezávislé skupiny Global Energy Monitor globální kapacita uhelných elektráren v loňském roce stoupla o 2 %, což byl nejvyšší růst od roku 2016. Loni byly po celém světě uvedeny do provozu uhelné elektrárny o celkové kapacitě 69,9 gigawattu (GW), z toho 47,4 GW v Číně.To potvrzuje zprávy, že v posledních letech se v průměru každý týden v Číně zprovozňují dvě nové velké uhelné elektrárny. Čína spaluje nadpoloviční část z 8,5 miliardy tun roční světové produkce uhlí a na její uhelnou energetiku s asi 3100 elektrárnami připadá 60 % čínské produkce elektřiny. To staví do jiného světla chvalozpěvy o čínské silné orientaci na solární a větrné zdroje. Poprvé od roku 2019 se zvýšila i celková kapacita uhelných elektráren mimo Čínu. Celosvětově bylo odstaveno z provozu pouze 21,1 GW uhelných kapacit, což znamená, že čistý nárůst činil 48,4 GW za rok, nejvíce od roku 2016. Celková kapacita uhelných elektráren na konci 2023 tak činila 2126 GW.
A nyní se podívejme zblízka na souvislost mezi stabilní a cenově výhodnou výrobou elektřiny z uhlí a produkcí oceli v Evropské unii.
V celé Evropské unii produkce oceli strmě klesá. Ocelářská unie Eurofer přinesla 10. září alarmující informace s tím, že loni se v Evropské unii vyrobilo 126 milionů tun surové oceli. To je nejméně za léta, kdy trh asociace sleduje. V roce 2019 činila výroba surové oceli v EU 152 miliony tun, v roce 2008 dokonce 182 miliony tun. Na světě je rekordní přebytek hutních kapacit, Evropa je zaplavená asijskou ocelí. Ročně se teď do EU jen z Číny dováží 100 milionů tun. Na Čínu už připadá 55 % světové produkce oceli. Hlavním problém jsou ceny energie a surovin, tvrdé emisní a další enviromentální limity a regulace a k tomu ještě chabá ekonomika, v případě vedoucí hospodářské síly EU Německa loni i letos dokonce recese.
„Riziko deindustrializace v Evropě nebylo nikdy tak zřejmé jako dnes. Nejnovější zprávy přicházející z Německa a východní a střední Evropy jsou jen špičkou ledovce, na který upozorňujeme již deset let a který nyní ovlivňuje nejen ocelářství, ale i klíčové hodnotové řetězce, jako je automobilový a větrný průmysl. Situace je výbušná, ohrožen je jak průmysl, tak dekarbonizace,“ varuje Axel Eggert, generální ředitel Euroferu. „Buď získáme robustní dohodu o čistém průmyslu, nebo se Evropa nevyhnutelně stane průmyslovým muzeem poháněným čínskými a americkými čistými technologiemi.“
EU ztratila 2,6 milionu pracovních míst spojených s ocelí
Podíl dovozu oceli na celkovém zásobování trhu EU se trvale zvyšuje a u výrobků válcovaných za tepla dosahuje téměř 30 procent. Od roku 2020 ztratil ocelářský průmysl v EU 23 000 pracovních míst, což doplňuje 80 000 pracovních míst zrušených v letech 2009 až 2020 a představuje čtvrtinu celkové pracovní síly v ocelářství EU. V roce 2023 podporovalo 303 000 přímých pracovních míst
v ocelářském průmyslu dalších 2,3 milionu nepřímých a indukovaných pracovních míst v celé EU, celkem tedy 2,6 milionu pracovních míst souvisejících s ocelí. „Evropské ocelářství je lakmusovým papírkem pro zdraví celého průmyslu EU. Na poplach jsme zvonili již před několika lety. Nyní se příznaky deindustrializace rozšířily do celého hodnotového řetězce. Jak řekl Mario Draghi, potřebujeme radikální změnu politik EU, abychom znovu nastartovali naši konkurenceschopnost. To je poslední vlak pro dekarbonizaci a prosperitu Evropy,“ uzavřel Axel Eggert.
Tomu také odpovídá krize ocelářství v ČR. „Ceny vstupů nám rostou, ceny produktů prudce klesají. Drtí nás vysoké ceny elektrické energie a plynu, feroslitin, niklu, molybdenu, struskotvorných přísad – například vápna. A až zlodějské ceny šrotu. Z pohledu cen energie je ocelářství již za limity své konkurenceschopnosti,“ řekl pro Seznam Zprávy Vladimír Sako, šéf hutních firem skupiny Z-Group Zdeňka Zemka. Podle dat Ocelářské unie se výroba oceli v České republice v prvním pololetí letošního roku opět propadla a dosahuje nejhorších výsledků v historii. V první půlce roku 2024 se v ČR vyprodukovalo 1,27 milionů tun surové oceli, meziročně méně 600 tisíc tun, resp. o 32 procent.
V roce 2026 začne EU uplatňovat politiku dovozních cel na ocel, energetické komodity, hnojiva apod., aby tak případně sankcionovala země, jež mají menší nebo zcela neekologickou produkci. Bude s tím ovšem spojen zásadní problém: jestliže už nyní pod tlakem zejména zelené regulace nejsme konkurenceschopní v klíčových oblastech průmyslové výroby, jak to mají zachránit nějaká celní opatření, jako např. nyní cla na čínská auta? Když země jako Čína mají dnes v ruce možná odvetná opatření, která Evropu zasáhnou daleko citelněji? Cožpak může celá zelená tranzice EU pokračovat bez solárních panelů, kde 9 z 10 vyráběných připadá na Čínu? Když 80 % všech baterií pro e-auta produkuje Čína a nejslibnější evropský projekt, gigafactory švédské firmy Northvolt, stimulovaná miliardami eur z EU a ze soukromé sféry, je před bankrotem? Kdy bez čínské technologie a oceli nepostavíme žádné další větrné elektrárny atd.?
Nebylo by potřebné se spíše zamyslet nad faktem, že iracionálně uspíšené a ideologicky podmíněné dekarbonizační úsilí EU, na kterou nyní připadá jen 7 % světových emisí CO2, přichází v konfrontaci s rozmachem využívání uhlí, ropy a zemního plynu ve většině zemí světa zcela vniveč a jen zhoubně podrývá ekonomiku i společnost zemí západního světa? Společné proklamace na různých mezinárodních konferencích a místech po celé planetě (příští IPCC se bude konat v Baku, tedy srdci tamního ropného průmyslu) o snižování emisí nemají ani hodnotu papíru, na nichž byly zbytečně vytištěny, a navíc za účastníky zůstaly obrovské emisní stopy z jejich vládních i soukromých letadel a z pobytu v luxusních resortech.
Myšlenka společného evropského trhu jako mírového nástroje prevence nové války napadla francouzského ekonoma Jeana Monneta. Do konečné podoby ji zformuloval tehdejší francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Schumanův plán pět let po druhé světové válce v Evropě vyšel z jednoduchého pochopení: když Francouzi a Němci budou mít společně pod kontrolou uhlí a ocel, tedy klíčové komodity pro zbrojení, nebudou spolu už válčit.
Bude Evropská unie už bez vlastního uhlí a oceli schopna vést válku, tedy (u)bránit se proti vnějšímu nepříteli? Když nyní v konfrontaci s brutální vojenskou agresí Ruska proti Ukrajině a výhružkami Kremlu proti jejím západním spojencům potřebujeme posílit svou obranu, budeme snad závislí na dovozu klíčových surovin, včetně proclené oceli na diktátorské Číně, vyhlášeném spojenci Ruska? Nemluvě o riziku přímé vojenské konfrontace USA a Západu s Čínou?
Ani 75 let od vyhlášení Schumanovova plánu neztrácí platnost myšlenka, že mít v Evropské unii pod kontrolou levnou energii z uhlí a také soběstačnost v ocelářství je zárukou míru. Přičemž existující unijní strategie o kritických surovinách v EU zůstává jen na papíře, protože dekarbonizační ideologie je nadřazena všemu. Tentokrát ovšem Evropa stojí proti vnější hrozbě, přičemž nezapomínejme ani na rizika vnitropolitického vývoje v zemích EU v případě kolapsu energetiky a celé ekonomiky. Zvláště, když i z úst francouzského prezidenta Emmanuela Macrona minulý týden zaznělo, že bez zásadní proměny může EU do tří let zaniknout.
