Kdepak interaktivní tabule: procházka Prahou, to je výkon!

Učitelé včera oslavili první prázdninový den. Jejich žáci a studenti, jak jsem stačil zpozorovat, totéž činili už den předtím, tedy v pátek. Brouzdali Prahou načančaní (ještě více načančané) s vysvědčeními a mobily v rukách. Oběma sociálním skupinám budiž ze srdce přáno. Pro obě je to den svobody, nikoliv daňové, ten prý letos nastal už (až) 1. června.

Co mu však předcházelo? Učitelům pololetní písemky, pedagogické rady, psaní vysvědčení. Těm na středních školách přípravy k maturitě, pak přijímačky, pak ještě pedagogické rady, ještě jedny pedagogické rady, hodnocení přijímaček, psaní vysvědčení. Jsou také střední školy, ve kterých už se pěstují slovní hodnocení. Napříště budou povinná i pro první a druhé třídy základních škol. Což je jen dobře, ale bude to další pálka. 

Z praxe té střední školy: na jednoho učitele mohou být slovních hodnocení stovky. Sice i v nich se vyskytují kouzelná slovíčka „výborný, chvalitebný, dobrý, dostatečný“, ale s individuálním komentářem k tomu kterému studentovi. Účelem je ho nepřechválit, neničit, ale motivovat. To není ani po letech rutina. Druhou cílovou skupinou, a nikoliv druhou v důležitosti, jsou rodiče studenta, pokud nějaké má a pokud oni mají o něj zájem. Také jim je toto slovní hodnocení „jejich“ potomka určeno. Pro učitele je to strašlivá zátěž časová, fyzická i citová. Už proto ty prázdniny přeji učitelům snad o trošku více.

Jsou i světlejší chvilky na konci školního roku. Školní výlety a exkurze, prostě snaha dostat alespoň na chvíli žáky a studenty ze školy pryč. Což ale opět nemusí být úlevou pro pedagogy. O jednom takovém výletu pojednává povídka Jaroslava Haška Školní výlet: Poté, co se suplující profesor Hamouz dověděl o tom, že jeden výlet povede, zbledl jako stěna. V přírodopise jmenuje se onen zjev „mimikry“, což znamená přizpůsobit se svému okolí barvou, aby nebyl tvor zpozorován. Bílé stěny chodby dívaly se na něho příšerně a proti němu rýsovala se ježatá hlava ředitele gymnasia, který zbledlému suplentovi ještě jednou opakoval: „Půjdete se svou třídou secundou na celodenní školní výlet,“ píše Hašek. 

Čtěme dál: Suplent Hamouz ozval se úpěnlivým hlasem: „Prosím, pane řediteli, račte uvážit, že ona třída vzhledem k celkovému mravnímu úpadku není toho hodna, aby šla na celodenní výlet. Jsou mravů zákonných, málo jich mravů náležitých a chvalitebných jen dva z celé třídy, koktavý Vaňousek a pak syn profesora Zykána. Ostatní nedbají, ačkoliv jsou útlého mládí, disciplinárního řádu. Ať mluvím k nim andělsky nebo ďábelsky, skotačí, hopsají, hovoří, při vyučování se vrtí. Loni jsem s nimi prodělal půldenní výlet. A víte, že ti primáni, kteří bývají ještě nevinní, bez mého vědomí napili se syrovátky, pak na to koupili si třešně a pili vodu. /…/ Jílek byl zloduch celého výletu. Když se celé primě B. ony věci smíchaly v žaludku, podobal se zpáteční návrat, pane řediteli, návratu poražené armády, která má hrozný strach a strachy neví co činí. Od té doby se jejich mravy zhoršily. Jak račte vědět, pane řediteli, nejsem z těch, kteří se zaleknou překážek. Nikdy, pane řediteli, ani chvilky jsem neopomenul, abych té zbloudilé třídě secundě B. nevštěpoval zásady, jak by obrodily své mravní cítění. Mluvil jsem mírně, mluvil jsem přísně. Prosíval jsem v půlletí koukol. Padaly pětky, zákonné mravy, dal jsem mnoho návrhů na odchodnou, posílal jsem censury a tu a tam kladl za vzor koktavého jich spolužáka Vaňouska. Bylo to marno.

A tak tedy jedna středoškolská paní učitelka poslední vyučovací týden vzala své studenty na literární procházku Prahou. Její totožnost je redakci známa, ale přála si nebýti jmenována, což autor článku musel akceptovat, neboť je to jeho manželka. Začali Janem Nerudou na Malé Straně: Pan Vojtíšek prý nebyl ani chud. To prý ani není pravda, že bydlí pod Hradem někde v Brusce. On prý má také dvě dcery a ty prý dělají slečny. Jedna prý má lajtnanta a druhá chce jít k divadlu. Nosí jen samé rukavičky a jezdí do Stromovky. Blázny si dělal z dobrých malostranských sousedů! A po tak dlouho!

Prošli si Kampou s Voskovcem a Werichem, kde si přehráli dialog ze hry Osel a stín: KONTOKORENTOS: My, Oslaři, v jejichž rukou spočívá civilizace, nemůžeme připustit rozvrat průmyslu a státního pořádku nesmyslným řáděním Hippodromovy chátry. PAPPRIKIDES: Dobře, drahý pane, proces je velmi důležitý, ale ten musí rozhodnout soud, úřad. Já, jakou soudce… KONKTOKORENTOS: Vy jako soudce jste povinen milovat národ a ctít jeho blaho; to blaho zabezpečí jenom ruka silného muže, který ochrání staré instituce a tradiční kulturu staré Abdéry. Doba vyžaduje vládu železné pěsti a tu pěst mám já. Můžete jít se mnou, nebo proti mně. PAPRIKIDES: Jsem služebníkem pojmu nestranné spravedlnosti. KONTOKORENTOS: Každá vláda má svůj pojem nestranné spravedlnosti. Budete nestranným soudcem mé vlády. PAPRIKIDES: No, když si tu násilnost vezmete na svědomí, já to oko zavřu. Vy jste přece jen ze staré velkoprůmyslové rodiny. 

A ještě kousek z Balady z hadrů: GEORGES: Řekněte mi, pane, upřímné slovo. Jak to v tom Rusku vypadá? Hrůza, viďte, doufám? JEHAN: Můžete být klidný. Něco strašlivého. GEORGES: To rád slyším. Bída, hlad, co? JEHAN: Něco mnohem horšího, pane. Faleš! Přetvářka. Představte si, děti zdravé, nařvané, lidi naobědvaní, silní, růžolící, jen aby se zdálo, že se mají dobře.

Načež přešli k Vladimíru Holanovi: Trápila mne otázka: Kdo byl Hamlet? Kdybych to byl i jen tušil, nenapsal bych ani řádku. Je jisté, že za mnoha tragických nocí stal se mým společníkem. Prošel stěnou a byl tu. Hovořili jsme spolu. Někdy nás navštívil také abbé Dobrovský, který před mnoha lety v tomto domě bydlel, a dal nám oběma požehnání. Byly to rozhovory ad infinitum, ne vždy snášenlivé, ne vždy přátelské, vášnivé však vždycky.

A pak přes most ke Franzi Kafkovi, kde si přečetli kousek jeho Proměny: Nejdříve se párkrát smekl po hladkém prádelníku, ale posléze se odrazil vší silou a stál zpříma; bolestí v podbřišku si už vůbec nevšímal, ačkoli ho tam zle pálilo. Potom padl na opěradlo blízké židle a nožičkami se zachytil jeho okraje. Avšak tím také nad sebou nabyl vlády a zůstal potichu, neboť teď si mohl poslechnout, co říká prokurista. „Rozuměli jste jediné slovo?“ ptal se prokurista rodičů, „snad si z nás nedělá blázny?“

Pokračovali přes Karolínu Světlou (Nepohlížej tak nedůvěřivě na mne, nepřetvařuj se, nedělám drahotu, abych se stala nápadníkům svým jen tím vzácnější a oni tím horlivěji za mnou pálili; skutečně nikdy se vdávat nehodlám… ano, nebudu se vdávat, a kdyby přišel pro mne nějaký král a u mých nohou láskou mřel!…“) a Karla Jaromíra Erbena (A byl tehdáž v jednom cařství mladý cař, a jak obyčejně se děje, že mladý lne ke mladému, tak i on nikoho netrpěl kolem sebe, v radě, v úřadě, ani u vojska, než samý toliko mladý lid; a jakož mladí, nezralí rozumové radili, tak i nezralá byla jích rada. Vidouce všude vůkol bídu velikou, poradili caři, aby dal všech starých lidí utopit, aby prý mladým nejedli darmo chleba.)

Studenti recitovali nabídnuté ukázky, poslouchající ani nedutali. Ale pak švitořili a diskutovali a hádali se mezi sebou i s paní učitelkou… Kam se na to hrabou interaktivní tabule, Chatboty… prý ani ty mobily se moc neangažovaly. 

Jak skončil školní výlet Jaroslava Haška? Každý z těch provinilců nemusí již druhého dne přijít do školy, nechť se každý z nich považuje za vyloučena a uzná nemožnost po svém jednání překročit ještě jednou práh této třídy a zasednouti do své lavice. I bude potom pláč a skřípění zubů, doma budou pracovat rákosky a to všecko proto, že nedbali jste mých dobrých rad a naučení a na výletě chovali se jako zvěř. Kdo tedy bude lotr a provede allotria, o kterých jsem mluvil a allotria jim podobná, nemusí se druhého dne objeviti ve škole a nechť považuje se za vyloučena ze všech středních škol celého Rakouska. „To jsem je zastrašil,“ myslil si suplent Hamouz po hodině, „budou jistě jako beránci.“

Druhého dne po školním výletě do Divoké Šárky přišlo do třídy ze 45 žáků jen 5. Ostatní se považovali za vyloučené ze středních škol celého Rakouska…

Svět hospodářství přeje všem učitelům, žákům a studentům krásné prázdniny.