Je to o hlavě
Výkony sportovců, mnohdy nečekané, na letošní zimní olympiádě jsou doprovázeny rozhovory a reportážemi s těmi sportovci. Ať už to byly výkony propadlíků, nebo naopak vítězů či skoro vítězů. Téměř každý respondent pronese cosi jako že „je to v hlavě“. Ať už je řeč o hokejistech (že si to vyříkají v šatně), nebo o zlatém rychlobruslaři Metoději Jílkovi, naposledy o bronzové „biatlonové krásce“ Tereze Voborníkové.
Ale cože to v té hlavě je? Považuje se za prokázané, že psychický stav ovlivňuje fyzickou kondici. Máme na to dnes uznávaný obor celostní medicíny. Také víme, že úporné soustředění, takové to „zabejčení se“, vede k neuvěřitelným výkonům nejen sportovním, fyzickým, ale i vědeckým, manažerským nebo podnikatelským.
mimosmyslový přenos informací nejsou žádné čáry, ale reálně existující a měřitelný jev
Na přelomu 70. a 80. let minulého století se vytvořila vědecká skupina kolem PhDr. Zdeňka Rejdáka, který se věnoval výzkumu psychotroniky. Snažil se dokázat, že mimosmyslový přenos informací nejsou žádné čáry, ale reálně existující a měřitelný jev. Formuloval teorii hmotných částic, které nazval mentoiny, známější byly pod mírně zkomoleným názvem mentiony, které měly být kvantem myšlenkového pole podobně, jako je foton nosičem pole elektromagnetického. Předpokládalo se, že mozek při intenzivním soustředění tyto částice emituje, a ty pak mohou reagovat s hmotou. Zavedením termínu „mentoin“ se badatelé snažili přenést parapsychologii do sféry exaktní fyziky.
Zkonstruovali přístroj Kapuko. Název je akronym odvozený ze jmen zúčastněných vědců: František KAhuda, Tomáš PUrkrábek, Jan KOřínek, ale za autora bývá považován také Robert Pavlita. Tato trojice inženýrů (často spojovaná s prostředím tehdejší VŠCHT nebo pracovišti zaměřenými na slaboproudou elektroniku a měřicí techniku), spolu s Kahudou sestrojila zařízení, které mělo eliminovat veškeré známé fyzikální vlivy, jako je tepelná konvekce, statická elektřina nebo vibrace, aby izolovali právě onen vliv mentoinů. Můžeme si to zjednodušit tak, že Kapuko byla turbínka, kterou roztáčela pokusná osoba myšlenkovým soustředěním na vzdálenost i několika set kilometrů. Experimentátoři se snažili prokázat, že lidské vědomí (vysílatel) dokáže na dálku způsobit měřitelnou mechanickou sílu na detektoru (přijímači).
síla působení mentoinů neklesá s druhou mocninou vzdálenosti
V odborné literatuře bylo z pokusů publikováno několik závěrů, z nichž zásadní zněl: podařilo se zaznamenat pohybovou reakci (rotaci nebo výchylku) citlivého torzního systému, která časově korelovala s fází intenzivního soustředění „vysílatele“ (člověka). Tato výchylka byla interpretována jako přímý důkaz působení mentoinů. A dále, že síla působení mentoinů neklesá s druhou mocninou vzdálenosti tak výrazně, jako u jiných polí (pokusy probíhaly i přes zdi nebo na větší vzdálenosti). A že je závislá na psychickém stavu a trénovanosti vysílatele. Kahuda tvrdil, že mentoiny (on sám se držel názvu „mentiony“) mají nadsvětelnou rychlost a přenášejí myšlenky i emoce. Snažil se vytvořit novou fyzikální disciplínu, kterou nazýval fundamentální záření hmoty.
Koncept mentoinů byl v 80. letech pokusem vnést do parapsychologie řád částicové fyziky. Výzkumníci kolem skupiny Kapuko a Zdeňka Rejdáka se snažili definovat tyto částice tak, aby zapadaly do tehdejšího vědeckého světa, i když se pohybovali na hraně science-fiction. Podle teoretických úvah této skupiny nebyly mentoiny jen abstraktním pojmem, ale měly mít specifické vlastnosti: byli nosiči interakce, mělo jít o kvanta „psychotronického pole“. Podobně jako foton přenáší elektromagnetickou sílu, mentoin měl přenášet informaci a energii z lidského vědomí do hmoty. Předpokládalo se, že mají buď nulovou, nebo extrémně nízkou klidovou hmotnost, což jim umožňovalo pronikat běžnými materiály (stěnami, kovy), které by jinak magnetické nebo elektrické pole odstínily. Právě schopnost projít stíněním byla pro experimentátory klíčová. Pokud se přístroj Kapuko pohnul i za olověnou deskou, brali to jako důkaz, že nejde o běžné elektromagnetické vlnění.
K emisi mentoinů mělo docházet pouze při vysoké koherenci. Mozek musel být ve stavu hlubokého soustředění na jeden bod (v tomto případě na rotor Kapuka). A ještě při specifické modulaci. Myšlenka musela mít jasný směr nebo záměr (např. „otoč se doprava“). Tím se mentoiny lišily od běžného šumu mozkové aktivity (EEG).
Největším oříškem bylo, jak tyto částice zachytit. Teorie skupiny Kapuko tvrdila, že: Mentoiny interagují s hmotou skrze jemné mechanické momenty. Přístroj Kapuko fungoval jako „akumulátor“ nebo velmi citlivý rezonátor. Mentoiny měly narážet do citlivých částí přístroje a předávat jim mikroskopické množství hybnosti. Sumací tisíců takových nárazů během soustředění se pak lehký rotor začal viditelně pohybovat.
I přes veškerou snahu Kahudy, Purkrábka a Kořínka se nikdy nepodařilo existenci mentoinů prokázat v nezávislých laboratořích. Jakmile se měření pokusili zopakovat vědci, kteří nebyli „emocionálně angažovaní“, nebo kteří použili ještě přísnější vakuové izolace, efekty obvykle zmizely.
Dnes je tato kapitola vnímána jako fascinující slepá ulička československé vědy, která ukazuje, jak silná byla tehdy touha najít most mezi subjektivním prožitkem mysli a objektivním světem částic. Obor nezanikl, jen se přesunul od fyziky do psychotroniky. V Česku se stal významnou osobností Vlastimil Bažant, který se snažil na práci Rejdáka a Pavlity navázat. V roce 1991 založil Českou psychoenergetickou společnost (ČEPES). Propagoval používání nejrůznějších „zářičů“ a „generátorů“, ovšem jeho přístup se posunul od inženýrské fyziky spíše k esoterice a alternativní medicíně.
Na univerzitě v Princetonu v USA proběhl projekt PEAR (Princeton Engineering Anomalies Research). Pokusníci místo mechanických rotorů používali generátory náhodných čísel (RNG). Zkoumali, zda lidské soustředění dokáže ovlivnit pravděpodobnost a „vychýlit“ náhodu, něco na způsob „mysli si číslo“. Výsledky byly statisticky zajímavé, tzn. výrazně nad náhodou, ale pro hlavní proud fyziky stále neprůkazné.
To nám ovšem nebrání „držet palce“ a vysílat své mentoiny, ať už skutečné, nebo jen tak. Zároveň přitom mějme na paměti poučení hinduistického filosofa a básníka svámího Vivékánandy: Buďme opatrní na svá přání, protože se plní.