Inflace je zkrocená, přichází boj o budoucnost. V celé Evropě
Jestliže minimálně dva roky všechny trápil růst cen a ptali se, jestli a kdy se podaří zkrotit inflaci, teď přichází úplně jiná výzva. Před ekonomikou stojí otázka, jak se nikoliv stabilizovat, ale dostat do poměrů, které mohou zajistit ekonomický růst.
Ideolog „nerůstu“ by možná zajásal, protože přece stačí se mít pořád stejně dobře. Něco na tom je. Já jako člověk nepotřebuji mít stále větší a větší reálné příjmy, pokud mám z čeho žít, kde bydlet, a ještě mi zbyde i na nějaké ty koníčky. Jenže když porostou příjmy všem okolo, může se stát, že mně to najednou stačit nebude. Protože ta jejich poptávka bude zvedat ceny.
Podobně, když svět okolo poroste a my ne, může se stát, že přestaneme prodávat. Vytlačí nás ti větší, efektivnější a asi i levnější.
Ačkoli svět a Evropa první řadě se snaží regulovat úplně všechno, přece jenom pořád žijeme v nějakém tržním soutěžním prostředí. A je v něm i celá Evropa, což se ukazuje jako zásadní problém. Poslední období se objevilo několik výzev a nápadů, jak tu českou ekonomiku postavit na nohy. Bohužel se hemží termíny, jako pracovat na konkurenceschopnosti českých výrobků. I v tak zregulované tržní ekonomice, jakou máme v Evropě dnes, má vláda velmi malou možnost zařídit konkurenceschopnost a vývoj. Může je ale podpořit, a hlavně by jim neměla bránit.
Léta všichni mluví o snížení administrativní a daňové zátěže. Jenže rozpočet se utrhl a bylo třeba hledat zdroje. Taky možná odčerpat poptávku, protože v prostředí vysoké inflace se blbě plánuje a v prostředí vysokých úrokových sazeb se špatně financuje a investuje. Teď by vláda měla aspoň přehodnotit to, co se neukázalo zrovna funkční, jako třeba daň z neočekávaných zisků.
Moc dobře nezafunguje možná ani spotřební daň, protože to může skončit i tak, že se budou kouřit dál, ale čím dál víc cigarety z Polska. A tedy zdaněné tam.
Jestliže v dobách nestability nás zpravidla růst nezajímá, teď by měl být klíčový
Jestliže v dobách nestability je zpravidla růst tím, co vás zajímá v poslední řadě (pokud nedojde na fatální propad), teď by se měl stát klíčovou záležitostí pro všechny. Jenže náš největší odběratel za Aší, Chebem a Rozvadovem má taky problémy. A Evropa nám utahuje opratě, co můžeme a co ne. Nehledě na to, že ani jí se asi dařit moc nebude, ve srovnání s Amerikou a Asií. To je právě to tržní prostředí.
Za dva měsíce tu budou volby do europarlamentu. Zatím česká účast u nich kmitala mezi 20 a 30 procenty. To přesvědčení, že o důchodech, daních, zdravotnictví, školství, o dálnicích a podobně se rozhoduje u nás, zatímco v Bruselu řeší genderové otázky a zákon o spotřebitelském úvěru, trvá. Jenže ono se tam teď už pár let rozhoduje o konkurenceschopnosti celého kontinentu. Nejvíc je to vidět v energetice, automobilovém průmyslu, a zemědělství tomu zatím uniká o vlásek.
Šokující je, že podle čerstvého průzkumu to lidi pořád moc nevnímají. Zajímá je bezpečnost, ale třeba Green Deal je až někde daleko vzadu.
Jestliže Zdeněk Mlynář kdysi napsal o událostech roku 1968 poutavou knihu Mráz přichází z Kremlu, dnes by se dalo napsat něco jako Pouta přicházejí z Bruselu. Eurovolby hodně napoví, jak to bude dál. Ale bacha, všechno se na Brusel svést nedá. A hlavně, výmluvy, byť třeba i pravdivé, poslouchá málokdo. Inflace se zdá být zkrocená, takže nezbývá než se pustit do práce. Než bude ještě hůř. Jak? No, na to asi jednoduchý návod není. Ale je třeba jej začít hledat. Teď možná ani nejde o prosperitu, ale prostě o přežití.
