Hledání sebe sama
Na zvláštní článek jsme si odložili úkoly nové politické reprezentace České republiky na mezinárodní scéně, především v Evropské unii. Protože to je pole nejsložitější. Také díky tomu, že právě na něm vyoral Andrej Babiš, on osobně, nikolikv jeho ANO, nejkřivější brázdu své politické kariéry.
Přese všechna „ano“ od ANO jsme nyní v EU členem nejměkčím a zároveň nejméně spolehlivým. V Bruselu se stvrdí cosi, co se doma rozporuje a kritizuje. Nedělejme si iluze, že když Babiš rozesmátý na schůzích evropských orgánů odsouhlasí, podepíše, rukou potřese, a doma pak se hrozně diví, cože se to „tam“ děje, to „tam“ politikům a jejich poradcům uniká. Ne, oni to velmi dobře vnímají. Pro ně je souhlas českého premiéra nespolehlivý, nečitelný, pochybný, i když formálně je to souhlas.
Porovnejme to s pozicí takového Polska nebo Maďarska. To jsou unijní členové problémoví, neohební. Sumírují se proti nim z těch či oněch důvodů sankce, omezování politického vlivu, dokonce uzavření dotačních kohoutků. Ale každý v Bruselu i ve Strassburgu ví, co jsou zač, jaký mají mandát, zač a proč se stavějí na zadní a co lze od nich očekávat. Dokáží odpovídat na otázky, vysvětlovat, argumentovat. K přečtení jsou velmi dobré rozhovory s maďarskými a polskými politiky i v českých sdělovacích prostředcích.
Dostávají různé politické nálepky, ale to jsou jen taková komunikační zjednodušení. Protože se Evropa dále nehodlá rozpadat, bude dříve či později k řešení donucen Brusel spíše než Varšava nebo Budapešť. Tím chci naznačit, kdo bude prvním v nabízení ústupků a kompromisů. Chcete-li politickou nálepku, tak Maďarsko a Polsko si hájí své „národní zájmy“. Jsou v tom ale zapracovány nejen „národní hrdosti“, ekonomické nutnosti, ale také historické zkušenosti. Hlavně ty zřejmě teď vytvářejí zásadní nedorozumění.
Nemusíme si oba citované členské státy brát ve všem za příklad, ale to, co jsou „národní zájmy“, jak kontinuálně jsou oznamovány a prosazovány, poučné určitě je. Vezměme si například skutečnost, v čem všem se Polsko hádá s Bruselem, čím vším Brusel Varšavě vyhrožuje (sankce, omezení dotací), jak silnou podporu má polská reprezentace ve vlastním národě, ale zároveň 84 % Poláků podporuje členství v unii. V Česku se podpora členství pohybuje mezi 50 a 60 procenty.
Nic podobného, jako je prosazování „národních zájmů“, se v tuto chvíli o České republice nedá říci. Tady se o tom pojmu dokonce vedou široké politicko-filosofické diskuse, zda něco podobného vůbec existuje a zda je zdravé něco podobného navenek prosazovat.
Novou českou reprezentaci tedy bude v EU čekat jeden zásadní a prvotní úkol: přesvědčit kolegy, že tam nejsou za Agrofert, ale za nás. A co to „za nás“ znamená, bude hodně záležet právě na nás. Jaký jim my, občané, dáme mandát a podporu k tomu, aby definovali, vysvětlili a obhájili naše „národní zájmy“. Do toho máme hodně co mluvit a politici budou mít povinnost pozorně naslouchat. A pak konat.
Item:
To, že levice téměř nemá své politiky v nové sněmovně, není úplně dobře. Lidé, kteří potřebují nebo si žádají solidaritu, pozornost a pomoc ostatních, třeba i přes státní instituce, vždy ve společnosti byli a jsou, a není jich málo. A jsou to povětšinou lidé pracovití, odpovědní a poctiví. Nyní budou postrádat své politické zastoupení. To není v rovnováze. Snad se levicové směry ukáží v rámci vítězných (vítězících) stran, třeba jako platformy. Možná se v ČSSD najde nový vůdce, který zformuluje program a schopnou politickou skupinu. Třeba vznikne strana nová, autentická. Ale nestane se tak samo od sebe. Je to jen prostor pro tvrdou, trpělivou práci a pro občanskou společnost.
