Faktický přístup a deregulace, to by pomohlo

„Co mají fosilní paliva společného s lidskými právy?“ ptal se Jiří Koželouh, tehdy programový ředitel Hnutí Duha, ve svém článku v  Lidových novinách v lednu 2016. „Každý den z naší ekonomiky odtéká v platbách za plyn těžko uvěřitelných 280 milionů – a za ropu totéž. A nejde zdaleka jen o vyplýtvané finance, ale i o to, komu a čemu slouží. Za peníze, které pošleme za plyn či ropu za jeden jediný den a jen do jednoho státu, Ruska, může poslat Putinův režim na Ukrajinu čtyři nové tanky,“ vypočítal Koželouh.

Dnes už se tento „vztah“ nijak nepřipomíná, a zaplať pánbůh, demagogie z něj čouhá jako tráva z bot. Ale tehdy se podobné argumenty braly celkem vážně a proč si při neděli nezavzpomínat.

Co se změnilo za skoro šest let? Pracovní pozice a názory J. Koželouha, snad. Ale to není dnes téma. Tím je odpovědnost. Nikdo se k ní nehlásí. Hledají se tu i onde důvody nadcházející energetické krize. Hlavně ta konjunktura po pandemii a rostoucí poptávka v Asii, zejména v Číně a Indii, ale i v Jižní Koreji a tak. Ale poptávka roste i v USA a u nás v Evropě, a to právě nemusela.

V kdekteré studii o přechodu Evropy na obnovitelné zdroje energie (OZE) najdete rostoucí požadavky na zemní plyn. V těch radikálnějších píší, že tento nárůst bude „přechodný“, což ovšem v energetice s jejími pořizovacími náklady na zdroje představuje nejméně 10 let. A tím to také zpravidla končí. Kde a za kolik budou dodatečné zdroje primární energie k mání už se zpravidla nepíše.

Opuštěná strategie nezávislosti

Když v 70. letech minulého století regulace těžby ropy v arabských zemích (a kartelu zemí vyvážejících ropu OPEC) způsobila energetickou krizi (tzv. ropný šok 1 a 2), řešila se velmi důrazně závislost vyspělých zemí na dovozu primární energie právě z těchto států. Dodejme, že barel ropy tehdy stál kolem 3 dolarů a opravdu hodně zdrojů na výrobu elektřiny a tepla fungovalo na mazut, nejtěžší frakci ze zpracování ropy. Bylo to ohromně levné, ale upřímně, vzhledem k životnímu prostředí dost velká čuňárna. Vyspělý svět se obrátil s substitutům: uhlí, jádru, částečně k zemnímu plynu. A v podstatě to vyšlo, OPEC dostal udidlo.

V 90. letech americká diplomacie vyvíjela silný tlak na arabské ropné země, aby dále nezvyšovaly ceny ropy, protože tím ohrozí finanční stabilitu celého světa (tím se rozuměla inflace a oslabení dolaru). Hrozilo se sankcemi a obchodními překážkami (např. v dodávkách zbrojního materiálu arabským zemím). Ropa tehdy stála 10 dolarů a začalo se frakovat.

Fotka od PublicDomainPictures z Pixabay

Na počátku tohoto století byly přijaty regule o biopalivech a jejich příměsích do benzínu a nafty. To už se řešil vliv spalování fosilních paliv na životní prostředí, ale také, vzpomeňte si, snížení závislosti vyspělé Evropy na „dovozu strategických surovin z politicky nestabilních států“, nebo-li snížení potřeby dovozu ropy z arabského světa zmítaného jakýmsi „jarem“.

Tehdy také kleknul mezinárodní projekt soustavy slunečních elektráren na Sahaře, podstatná část jehož výkonu by byla kabelem vyvedena do Evropy, snad až 25 % energetické spotřeby Starého kontinentu. Kromě technologických potíží byl projekt odpískán pro politickou a bezpečnostní nestabilitu saharských zemí. První, kdo dal „ruce pryč“, byly pojišťovny…

Zároveň ale došlo k omezování či přímo zákazu využívání substitutů. Především uhlí, jehož zásoby jsou v evropských zemích docela příznivě rozmístěny v mnoha rozumných, politicky stabilních, technologicky vyspělých a environmentálně gramotných státech. A jaderné energie, o jejíž dostupnosti a civilizační úrovni jejího využívání co do bezpečnosti a ochrany životního prostředí lze říci totéž co o uhlí – na druhou.

Otázka závislosti na dovozu se z veřejné diskuse jaksi vytratila. Také v českých projekcích vývoje energetiky se počítá už za pár let s dovozem až 10 % spotřeby elektřiny. Do země, která má ještě pořád více než dostatečné zdroje energie jak primární, tak i zdroje její přeměny na elektřinu a teplo.

Na dvě roury bez záruky

Jestli si Evropa přála omezit závislost na dovozu ropy z nestabilních států, tak se s plnou důvěrou přivěsila na dvě plynové roury z ne- přátelského státu. A to v době, kdy plyn, jenž těmito rourami chvilku proudí a chvilku zase ne, je zapotřebí v producentské zemi Rusku, v zemích jemu přátelštějších a možná teď i lépe a bez odmlouvání (čí že jako bude Nord Stream II a jak to bude se sankcemi, Krymem a Ukrajinou) platících.

Ať si o „souběhu událostí“, jako jsou konjunktura a logistické problémy, říká kdo chce co chce, jsem stále přesvědčen, že regulace a špatná politická rozhodnutí jsou hlavním, a co do míry silně převažujícím viníkem energetické krize. V šeru klimatického alarmismu byla opuštěna rozumná politika nezávislosti na strategických surovinách (kam energie bez diskuse patří), politika mezinárodní suverenity, politika růstu životní úrovně a sociální ochrany a sociálního smíru.

Všechny tyto aspekty byly v různých podobách, expertních studiích, komentářích odborníků i dobře obeznalých novinářů, i mnoha politiků, tak či onak předvídány, bylo před nimi varováno. Bohužel, přednost ve veřejném dialogu a v zásadním politickém rozhodování byla dána studiím jiným, aktivistickým, které buď nepříjemné aspekty přechodu na OZE bagatelizovaly, nebo je analyzovaly podle vlastních pohledů. Další studie předkládané vládám národním a nadnárodním byly velmi často vlastními studiemi aktivistických skupin. V tomto smyslu pak mezi ně nutně musíme řadit také Evropskou komisi a Evropský parlament. Jestliže se tato tělesa přihlásila ke Kjótskému protokolu, pak další agendy Green New Deal a For 55 nesou všechny znaky jednostranných, aktivistických závazků, přijímaných bez důsledných dopadových studií a bez veřejné diskuse.

Podobně jako v případě aktivistů, kteří mnohdy dosáhli splnění nebo naplňování svých požadavků, ani EU nehodlá nést špetku odpovědnosti za důsledky. Naopak, jsme svědky komentářů, mj. i od Mezinárodní energetické agentury, o tom jak zelenou energetiku „nelze vinit s nedostatku energie a růstu jejích cen“. Opak je pravdou.

Zelená agenda, snaha získávat energii způsobem přátelským k životnímu prostředí, jako taková sice vinna skutečně není a bylo by další zásadní strategickou chybou ji opouštět. Vinen je aktivistický způsob a nástroje, jež byly na realizaci programu nasazeny. Nástroje technologické, politické a nakrásně i ideologické. Včetně definičního znaku aktivismu – odmítání odpovědnosti.

Je nutné změnit plán

Ořezávat dodatečné daně na energii a pomáhat dotacemi nejchudším je jistě rychlé a potřebné. Ale stejně rychle je nutné revidovat sílu a rozsah regulací, zákazů a příkazů, kdo a jak smí energii vyrábět a dodávat, revidovat cíle a termíny programů snižování těch kterých emisí, revidovat (na doložitelném vědeckém základě) normy vypouštění škodlivých látek (včetně redefinice, které to opravdu jsou), až třeba k revizi územních limitů těžby hnědého uhlí u nás, např. pro zachování energetické nezávislosti a zajištění bezpečných a kvalitních dodávek elektřiny a tepla. Zapomenout na náš „postfaktický věk“ a dbát více na to, co se opravdu děje.