Facebook prý porušil svobodu slova. Má se o ní starat?
Podle německého soudu Facebook před časem nezákonně smazal dva příspěvky proti migrantům. Některá média odvolávajíce se na zdůvodnění rozsudku hovoří o tom, že porušil svobodu slova. Je ale péče o ní povinností soukromé firmy?
Ony smazané posty z roku 2018 se skutečně nenesly ve znamení smířlivosti. Hovořilo se v nich například o tom, že imigranti „…zde mohou vraždit a nikoho to nezajímá…“. Společnost příspěvky smazala a jejich autory dočasně zablokovala.
Soud v Karlsruhe mj. upozornil, že oba uživatele o svých krocích včas neinformovala. V pořádku, existují-li nějaká pravidla komunity, asi lze logicky předpokládat, že se jimi musí řídit nejen uživatelé, ale i provozovatel. Podobně, jako je tomu u podmínek obchodních. Ale podle některých médií soud konstatoval porušení svobody slova.
Když Twitter zablokoval účet Donalda Trumpa, rozčílila se jistá známá moderátorka Českého rozhlasu, že si něco takového dovolil vůči americkému prezidentovi. Jako by nezáleželo na tom, co bylo předmětem účtu, ale kdo ho spravoval. A nejeden uživatel sociální sítí rozhořčeně psal o porušení americké ústavy.
V Rusku zase Facebooku, Twitteru a Telegramu soud vyměřil pokuty za to, že nemazaly nezákonný obsah.
Neřízený fenomén
Sociální sítě se staly fenoménem nejen pro svoji úspěšnost a protože začaly nahrazovat kompletnější formy sociálního kontaktu. Jejich dosah a vliv na veřejné mínění je obrovský. Přitom nevytvářejí obsah! Ale ovlivňují ho!
Je známo, kolik názorových proudů Facebook blokuje, podobně jako YouTube. Logicky se nabízí otázka, kdo mu dává právo určovat, co je pravda a co ne. Co smí ven a co nesmí. Zrovna u rasismu je to poměrně dobře dané podmínkami komunity a také zákony. Zároveň je tam do jisté míry i predikovatelné, co by na ten který komentář řekl soud. V jiných oblastech je to ovšem často o přiklonění se k jedné názorové (a bohužel vlivové) skupině proti jiné.
Je to fér? V tom první případě asi ano, ve druhém si o tom troufám pochybovat. Ale je to zákonné? Toť otázka zcela jiná. Například Vladimír Smejkal, který se léta věnuje právu okolo informačních technologií, se v r. 2019 v České televizi vyjádřil jasně: „Když se rozhodne mazat příspěvky všech lidí, jejichž příjmení začíná na S, je to v podstatě jeho právo,“ řekl s tím, že Facebook je pořád soukromá společnost.
Soukromý versus veřejnoprávní prostor
Existují ale i opatrnější názory. Například, že média de facto vystupují ze soukromoprávního prostoru do veřejnoprávního. I když jsou soukromá, záleží na úpravě té které země, zda nemusí ve svých podmínkách jasně vymezit, nakolik jsou platformou, kterou může kdokoliv použít, a nakolik ne. A nerozhodovat, jak se jim zachce.
Aby to bylo složitější, sociální sítě ze své povahy nejsou médii. I když… Jen u nás tuto sféru upravuje minimálně sedm klíčových zákonů. A samozřejmě nepracují jen s šířením vlastního obsahu, ale i cizího.
Německé soudy jsou podle právníků ve svém rozhodování poměrně konzistentní a zdůvodnění rozsudků bývá dostatečně kvalitní. Ve finále se ale dostáváme k té hlavní myšlence – nakolik je svoboda slova závazná pro soukromé poskytovatele čehokoliv natolik, že jim určuje nejen, co smí do veřejného prostoru uvádět, ale také, co tam pustit musí?!
Potřeba říct Zuckerbergovi a spol., že nemůže celosvětově rozhodovat, co je pravda a co je zákonné, je víc než pochopitelná. Ale spolu s ní asi srdce nejen liberální může rozkmitat pocit, jestli ten zásah do svobody podnikání nebude příliš velký. A hlavně precedentní.
