Evropská prosperita? Pesimismus, kam se podíváte
Největší evropské ekonomiky Německo a Francie míří do recese. Firmy utíkají, podnikatelé bědují. Jen na úrovni Evropské komise se jásá.
Za totáče se vyprávěl vtip, podle něhož jsme měli mít novou vlajku (jiná varianta hovořila o vlajce SSSR) s tím, že na ní bude vyobrazen Titanic. Proč? Protože to odpovídalo ekonomické situaci. Taky jsme se potápěli, ale na palubě se pořád radostně tančilo.
Není to veselé čtení, když si člověk prochází úvodní stránky velkých světových médií. Evropský automobilový průmysl není s to prodávat elektromobily. Jeho velký dodavatel pneumatik doplácí na krizi. Německé firmy odcházejí ze země kvůli regulaci. Některé třeba do Polska, ale další do Asie. I kvůli cenám elektřiny, která je levnější dokonce i v USA.
Části Němců stoupnou daně (i když na férovku je třeba říct, že jiné části klesnou). Francie nemá vyhlídku na stabilní vládu, investoři chtějí víc za to, že ji půjčí. Unie zavedla řízení se sedmi členskými zeměmi eurozóny kvůli dluhu. Část z nich zároveň tlačí na Evropskou centrální banku kvůli vysokým nákladům na financování svých závazků. Aktivita podnikatelského sektoru v Evropě klesá. Firmy, a to i u nás v Česku, odkládají investice.
Dalo by se pokračovat. Samozřejmě, média mají ráda negativní titulky, protože přitahují pozornost. Avšak ty, které by šlo pojmout i jinak, jsme vynechali. Zmíněné tvoří střípky do obrázku současného stavu evropské ekonomiky.
Financial Times minulý týden na základě průzkumů podnikatelské důvěry došel k tomu, že Německo a Francie, tedy dvě největší evropské ekonomiky, míří do recese. Ve Francii jde mimo jiné zřejmě i o reakci na politickou situaci. Žádná vláda na obzoru, největší podíl v dolní komoře parlamentu drží extrémní levice.
Bohužel, při pohledu na celé plátno, zobrazující naši současnost, je zjevné, že nejde o žádnou cyklickou recesi. O nic, z čeho nás vytáhne poptávka. Byť inflace zvedla ceny na úroveň, kdy je stále větší problém, aby si lidé dovolili totéž, co dříve, hlavní potíž je asi jinde.
Pokud se shodneme na tom, že potenciální produkt země určuje kapitál, práce a produktivita, pak má Evropa problém jak s nedostatkem pracovních sil (Evropané vymírají a velká část imigrantů chce spíš sociální dávky než práci), tak produktivitou. Protože čím dál víc činností ve firmách je neproduktivních, čím dál víc těch produktivních nesmíte dělat.
Netýká se to jen stále ještě platného zákazu spalovacích motorů k roku 2035. Který nutí evropské automobilky do elektromobility, zatím z hlediska prodejů neúspěšné. Přičemž automobilový průmysl se podílí na HDP Evropské unie zhruba 7 procenty a zaměstnává okolo 6 procent lidí. V Německu, Francii a Itálii to přitom bude mnohem víc.
Jde i o spoustu povinností, které zabíjejí menší podnikatele. Web zaměřený na Bavorsko BR24 před pár dny popsal situaci malých pekařů. „Sedíte v kanceláři, neděláte pro svou firmu nic, neobjednáváte žádné zboží, neřešíte personál. Je to jen registrační práce pro stát,“ cituje Stephana Koppa z Cechu bavorských pekařů. Nico Scheller, který zaměstnává na 90 pekařů, se vůbec nediví, když někteří podnikatelé kvůli byrokracii rezignují a zavřou krám.
A jestli si někdo myslí, že dopad drobné změny ve složení výrobku nebo způsobu prodeje na daň je jen českou specialitou, tak se mýlí. Zrovna v Německu si musí každý dát pozor, kolik mléka dává do cappuccina. Když ho dá méně, vyskočí daň. Jak příznačné.
Na úrovni Evropské komise, kde se velká část oné regulace vymýšlí, se ale pořád tančí a usmívá, jako by se nic nedělo. Na jaře sice vznikla jakási iniciativa, která měla vést k nápadům na zvýšení hospodářského růstu. Měl to vymyslet bývalý šéf ECB a dočasný italský premiér Mario Draghi. Moc se ale o ní nemluví.
Ještě loni na podzim chtěla dokonce tehdejší a nyní opětovná šéfka Evropské komise Ursula von der Lyenová zavádět nové daně. Jejich úroveň je už teď mnohem vyšší než třeba v USA. Ve Francii okolo 45 % HDP, v Německu skoro 40 %, zatímco v USA okolo 26 procent.
Teď to tak úplně neříká. Pořád ale mluví o potřebě řešit všechny problémy na úrovni unie. Což zavání jen další a další regulací. Nic konkrétního, žádná reflexe, spíš poklepávání se po vlastních ramenou.
I to připomíná svět české kotliny před rokem 1989. I když jeden rozdíl tu je. Zatímco lid se při poslechu slavného projevu Miloše Jakeše z Červeného hrádku bavil argumentačními perlami typu: „… Zagorová, je to milá holka, všechno…“, možná přeslech zásadní sdělení. A sice, že to, co KSČ dělá, nemá oporu v přání lidí. To snad žádný normalizační politik nepřipustil. A nepřipustí to asi ani staronová šéfka EK. Do toho pesimismu to zapadá bohužel dost dobře.
