Evropou obchází strach. Řešení přitom nevidět

Foto: Amir M. Mohamadi na Unsplash

Řádění v Solingenu je jen kouskem toho, co Evropany dnes děsí. Státy si moc nevědí rady a pasivita se strachem mohou přinést katastrofu.

„Jediná věc, z níž musíme mít strach, je strach sám,“ prohlásil kdysi americký prezident Franklin Roosevelt. Bylo to v období velké hospodářské krize a Roosevelt se hned pustil do opatření, která zastřešil název Green Deal. O to, zda byla úspěšná, se dodnes vedou spory. Nehledě na skutečnost, že podle nejvyššího soudu při jejich prosazování několikrát porušil ústavu. Nakonec se ekonomika přece jen trochu vzchopila.

Jenže zatímco světová hospodářská krize 30. let byla primárně ekonomická a sociální, probíhala v mnohem uzavřenějším systému a USA byly stále ještě světovým hegemonem… dnes je tomu v Evropě jinak. Máme tu souběh krize bezpečnostní a ekonomické. Evropa je na okraji světového politického i ekonomického dění. A zatímco Roosevelt a jeho tým vymýšleli, jak zregulovat ekonomiku, omezit neomezenou moc kartelů a přesunout peníze od nich ke střední třídě a chudině, Evropa je už zregulovaná tak, že se v tom skoro nedá dýchat.

Jen jedno mají obě etapy společné: nedůvěru. V USA ve 30. letech nevěřili lidé hlavně bankám. Dnes nevěří v Evropě skoro nikdo ničemu a nikomu.

Když šéfka Evropské komise oznámila, že je vražděním v Solingenu hluboce otřesena, dostalo se jí na sociálních sítí reakcí, ať přestane být pokrytecká, že za to může. Divit se nelze, i když v tomhle všem jede z velké části německá politika sama.

Pokud to někdo nezaznamenal, v německém městě se zhruba 160 tisíci obyvatel mladý Syřan (26 let) v pátek nožem zavraždil tři lidi a dalších osm zranil. K útoku se přihlásil Islámský stát, jehož skutečná úloha v případu ale zatím není doložena.

Vždy, když někdo zemře, jde o tragédii. Pokud zemře někdo zbytečně a předčasně, je to tragédie násobně větší. Jde-li třeba o důsledek přírodní katastrofy, můžeme to brát jako nahodilost. Zemře-li rukou vraha, jde do jisté míry o cenu za to, že nežijeme někde, kde Velký Bratr kontroluje každý náš krok. Co ale říct, pokud takový čin udělá někdo, kdo přišel odjinud v rámci politiky přijímání lidí z těch částí světa, kde se žije hůře?

Toť jeden úhel pohledu. Druhý je takový, že pořád jde o něco ojedinělého. Ano, i když každý útok imigranta vyvolá zájem médií, vedle něj jsou bezpočty jiných násilných úmrtí, o nichž se už tak často nepíše. Vždyť loni v Německu zemřelo rukou vraha 214 osob! Jenže když je to na veřejnosti a když je v tom imigrant, tak je to samozřejmě zajímavější. Krok jednotlivce může hodit černý stín na celou komunitu.

Jenže pak je tu ten třetí úhel. A sice, že jde jen o špičku ledovce. Pod ní se skrývá rostoucí kriminalita migrantů, stále silnější strach obyvatel Německa o bezpečnost, nebo posilují vliv různých evropských imigrantských gangů. O těch švédských jsme tu psali opakovaně. Zrovna před pár dny se policisté ze Švédska, Norska a Dánska dohodli, že budou spolupracovat víc než doposud. Včetně společného hlídkování podél hranic. Protože ty gangy, primárně s tureckým pozadím, už pronikají ze Švédska do dalších zemí. Zřejmě i do Německa.

Voliči SPD (tedy té české) by jistě nabídli snadný návod. Vypráskat tu verbež, odkud přišla. Jenže řada těchto lidí sem přišla skutečně v úniku před útlakem a doma by se dočkala mučení a smrti nebo otrocké práce. Další přišli pracovat a skutečně pracují.

Bohužel, je tu velká část těch, kteří přišli buďto proto, aby využili zdejší sociální systém. Nebo, aby tu rozvíjeli trestnou činnost ať už ve prospěch své peněženky nebo nějaké formy Intifády či Džihádu.

Rozmotat tenhle problém ve chvíli, kdy se veřejnost děsí důsledků předchozích otevřených dveří, bude neskutečně složité. A ještě složitější ve chvíli, kdy se Evropa zmítá v ekonomické křeči svých regulí, pravidel postavených na ideologiích a heslech.

A tak se může stát, že přijde někdo, kdo bude mít jednoduché řešení, bude u toho mávat vlajkou a křičet něco ve stylu „dost bolo buržoazních stolíkov.“ Bohužel to zatím vypadá, že tento mezistupeň evropského vývoje se zdá nevyhnutelným. Přece nepřiznáme chybu, no ne? To se na to radši podíváme politicky a vyjádříme hluboké znepokojení a zdrcení.

Nebo, že bychom začali revizí sociální politiky a důrazem na bezpečnost. Ona by totiž ta revize měla i setskramentsky důležitý ekonomický dopad. Bohužel, od nás s tím moc neuděláme. Na tahu jsou němečtí politici. Zatím to podle různých prohlášení vypadá, že si možná ten problém přece jen uvědomují o něco více než v Bruselu. Oni totiž v Bonnu a Berlíně bývali vždy schopnější než ve strukturách unie. Tak nezbývá než doufat.