Dluhovou brzdu Němci možná povolí. Ale tím se neutěšujme
Německo asi bude mít po koronaviru zase problémy s dluhy. Podle renomovaného institutu Ifo by mohlo příští rok nechat pozastavenou platnost takzvané dluhové brzy. To ale neznamená: „Hele, oni taky, tak co?“
Hovoříme-li u nás o enormním růstu státního dluhu, pak hovoříme právě o tom růstu a jeho dynamice. Západní Evropa se závazky jednotlivých zemí bojuje již desetiletí. Jde o jeden z nejhorších nešvarů, který k nám z této části kontinentu prosakuje. A snad ani není divu, že k pozastavení dluhové brzy vyzývá i tak renomovaný institut, jehož zprávy jsme hltali již v devadesátých letech, kdy k nám putovaly přeložené a prokrácené dálnopisem z ČTK (kdo neví, co je dálnopis, může se zkusit podívat na univerzitu pantáty Googla).
Zatímco u nás zvedáme obočí nad překročením 30, eventuálně 40 % HDP, Německo je dlouhodobě na 60 % a bylo i výš. Ano, správně, tedy nad hranicí tzv. maastrichtských kritérií a následného Paktu stability. Pamětníci si možná ještě vzpomenou, jak s ní země měla problém při vstupu do eurozóny. Vtipně to vyřešila přeceněním zlatých rezerv. No, nebylo to nic moc, ale pořád lepší než Řecko. Kde si pár hlav čísla prostě vymyslelo.
Možná kvůli tomu Řecku, Itálii a další výtečníkům se nikomu nechce státy staré Evropy za nedodržování Paktu stability moc sankcionovat. Poprvé se o něčem takovém diskutovalo v roce 2003, kdy byla vedle Německa na paškálu i Francie (kde se s deficity už vůbec nemažou). Jenže o sankci rozhoduje rada ministrů financí členských zemí. Tam se nějak kluci dohodli, že pokutovat to není úplně dobrý nápad.
Dlouhodobě porušuje kritéria okolo desítky zemí. Je tu ale ohledně Německa jedna podstatná věc – kromě Irska šlo snad o jediný stát, který svůj dluh ve vztahu k HDP dokázal až na jednu výjimku v roce 2012 dlouhodobě snižovat. Až loni, v roce covidu, raketově vystřelil.
(Irové s tím, pravda, pohnuli ještě o pěkný kus víc, od roku 2013 skoro na polovinu. Ale při pohledu na Francii nebo Velkou Británii, kde zadlužení ještě rostlo, či Itálii, která ho trvale udržuje nad 100 %, musí člověk našim nejbližším západním sousedům vyseknout poklonu.)
Český dluh sice v uplynulých letech klesal ke zmíněným 30 procentům, ale letos ministerstvo financí předpokládá 45 % HDP. A Národní rozpočtová rada odhaduje, že již v roce 2024 prorazí hranici 55 procent. Přitom se čeká, že covid už v tom žádnou roli hrát nebude.
Ifo hovoří o nutnosti pozastavení dluhové brzy (na níž my zatím naštěstí nejsme) kvůli tomu, aby stát nemusel zvyšovat daně. A naopak varuje před stimulací poptávky rozpočtovými výdaji. U nás se spíš všichni pozastavují nad tím, že stát hlavně navyšuje sociální transfery. Pravda, u nás nemáme tak hezkou měnovou expanzi jako v eurozóně. Ale stejně jde o peníze sypané do poptávky, která na zdejším trhu nechybí.
Inu, nějaké rozdíly tu jsou. A jak říkal Gregory Bateson: „Informace jen ten rozdíl, na němž záleží.“
