Dětská obezita: Nenápadná pandemie, která bude strašně drahá

Počet obézních dětí přesáhl počet podvyživených. Nad touto zprávou bychom měli ustrnout hrůzou. Ale nás víc zajímá mandát poslance Farského nebo děti Terezy Ramba.

Obezita už není ani tak společenským problémem, jako hlavně zdravotním. Foto Jade Destiny na Unsplash

Světu médií vládne pandemie. Tedy jedna pandemie – COVID-19. Vedle ní ale existuje řada dalších, možná mnohem nebezpečnějších. Samozřejmě se nabízí především obrovský a dlouhodobý rozmach nádorových onemocnění. Na něž už léta umírá okolo čtvrtiny lidí ve vyspělém světě. Ale jsou tu i jiné. Patří mezi ně třeba i hlad, nedostatek vody a obezita.

Server iROZHLAS zveřejnil minulý týden zprávu, podle níž množství obézních dětí letos celosvětově poprvé překoná počet podvyživených. V roce 2000 jich bylo 158 milionů.

Samozřejmě, každá čísla trpí tím, jakým způsobem je kdo získává. Samozřejmě i definicí, která děti do té či oné kategorie zahrnuje. Už léta se mluví o tom, že tzv. BMI index nefunguje u každého stejně. A také, že mírná obezita a pohyb jsou lepší než vychrtlá postava bez fyzické aktivity. Nicméně, kdyby nic jiného, ukazuje se tu určitý trend.

Jde o život, ale i o peníze

Pokud stále ještě považujeme lidský život, zdraví a kvalitu života za nejvyšší hodnoty (což je diskutabilní), nelze tento problém vidět primárně přes peníze. Dnes už obezita nepoznamenává lidi z hlediska jejich prestiže tolik, jako v minulosti. Je-li hyperkorektní kultura vůbec v něčem přínosná, pak snad v tom, že je nestigmatizuje. A to i přes kult nezdravě vyhublých modelek, které v poslední době doplňují ty s kypřejšími tvary.

Zatímco ale dřívější generace vnímala obezitu hlavně jako problém estetický, už pár desetiletí se ukazuje především její dopad do zdraví. Počínaje rizikem ztučnění vnitřních orgánů (s čímž se většinou ještě dá žít), přes zátěž kloubů, páteře a kardiovaskulárního systému až po vysoké riziko cukrovky.

Cukrovkou trpí zhruba každý desátý klient VZP

Uvádí se, že přebytečné kilogramy přispívají hlavně ke vzniku cukrovky druhého typu a že postihuje stále mladší a mladší lidi. Když už jsme na ekonomickém serveru, tak si tedy řekněme pár čísel o penězích.

Podle údajů VZP její náklady na léčbu cukrovky ročně atakují 8 miliard korun. Touto nemocí trpí zhruba každý desátý klient a počty pacientů i náklady, především na léky, trvale rostou. Podíl VZP na českém trhu se v roce 2020 pohyboval na úrovni 57 procent. Kdybychom tedy náklady jen tak přes palec přepočetli na „celý trh“ (což nebude přesné, ale budiž), dostaneme se na číslo okolo 14 miliard.

A to se nebavíme o kardiovaskulárních chorobách, výměnách kloubů apod. Kde sama kauzalita není zdaleka stoprocentní. Na rozdíl od převažující cukrovky druhého typu.

Situace nabrala tempo během pandemie, kdy podle obezitologů většina dětí přibrala. A některé dokonce až o desítky (!) kilogramů. Ano, to není překlep – desítky kilogramů. Jde o další hrůzný efekt posledních už téměř dvou let a všech možných dalších restrikcí u dětí.

Některé země už bijí na poplach. Jednou z hojně zvažovaných cest je zdražení cukru prostřednictvím daní. Neboť výzkumy ukazují, že nikoliv tuk, jak nám léta kdosi tvrdil, ale hlavně cukr je příčinou nadváhy a obezity. Aktuálně to zvažuje Velká Británie, kde už nějakou dobu platí speciální daň na slazené limonády.

Opět se tak dostává na scénu otázka svobody. Má vláda právo nám říkat, co máme jíst a pít? Přece jen je tu určitý rozdíl třeba oproti novozélandskému záměru zakázat úplně kouření. Za prvé je něco jiného chránit před sebou samým dospělé a děti. O které jde především. Za druhé, daň není zákaz. A třeba spotřební daň taky není zavedená kvůli rozpočtovým příjmům (ačkoliv vlády s ní tak nakládají), ale kvůli omezení spotřeby. Navíc ona speciální daň je spíš zaměřená na výrobce, aby se jim jídlo nacpané cukrem, solí a konzervanty tolik nevyplácelo.

I tak jde ale o opatření diskutabilní. Je to lidská volba, jak budeme jíst. Bohužel, děti přece jen ty rozumové schopnosti mají omezené. Je ovšem otázka, nakolik je lze chránit jen omezením cukru, který je dnes v tak obrovském množství průmyslově vyráběných potravin.

Jde samozřejmě o tak často zmiňovaný přechod od lítání na hřišti k sezení u počítače. Ale také psychické nastavení. Psychosomatická medicína vnímá obezitu jako budování obrany před okolím. Čeho se děti bojí nejvíc? Odmítání. Co navíc dělají rodiče, které nechtějí být dětmi obtěžování? Cpou je na kroužky (v o malinko lepším případě), kupují jim drahé hračky z oboru IT a cpou je sladkostmi. Efekty se nesčítají, ale násobí. Kromě toho – cukrovka se často přičítá nedostatku lásky. Je to hezky pospojované.

A pak je tu ještě jedna věc. Ty úplně poslední výzkumy ukazují, že vliv na tloustnutí má snad úplně nejvíc střevní bakteriom. Což neznamená, že ten, kdo ho má luxusní, se může cpát hamburgery a chipsy. Spíš, že někomu jde hubnutí hůř a jinému lépe. I vrabci na střeše si přitom štěbetají, že všechny ty potvůrky v našem střevním systému likviduje nadužívání léků, hlavně antibiotik.

Ta zbytečná antibiotika jsou drahá, tak cukrovka pak taky… ale co, my na to máme. Někde jsou peníze hnacím motorem restrikcí, zatímco jinde o ně vůbec nejde.