Dění kolem Ukrajiny i na klimatickém summitu jako kruté školení v realismu
Někomu americký návrh na příměří či přímo konec války na Ukrajině vyrazil dech, jiného nepřekvapil. Odevzdání nemalé části území, omezení ozbrojených sil a závazek nevstoupit do NATO. Co víc by mohl chtít Vladimír Putin, než snad přímo zánik ukrajinské státnosti. Přitom by jeden řekl, že musel Donalda Trumpa naštvat tak, že by od něj neměl dostat nic.
Komentáře politiků, analytiků, historiků a kdoví koho ještě se hemží ideály. Dav je chce taky, anebo chce maso. To na pohled, nebo to na talíři, k němuž mu má domoci obětování oběti. Politika je ale byznys a pragmatismus je v ní na prvním místě.
Může to znít jako bezobsažné a bez důkazů házené moralizování. Nicméně když USA za druhé světové války přispěchaly na pomoc Evropě, získaly například několi britských vojenských základen. Podporovaly i sovětské Rusko, aby zatlačily Hitlera. Bez pragmatických důvodů by FDR pomoc ani invazi asi neprotlačil.
Na řadě míst světa se v minulosti také bojovalo, vraždilo, znásilňovalo, mučilo a masivně vyvražďovalo, aniž by kolem tomu svět věnoval větší pozornost. Příkladem budiž genocida ve Rwandě, které měl zabránit je velmi slabý a nepočetný sbor mezinárodních jednotek spadajících pod OSN. Dnes se podobně dá hovořit o Súdánu, kde právě na podzim přišlo o život 1500 lidí během pouhých tří dnů. Z toho 450 obětí zabily ilegální polovojenské jednotky v porodnici! Před rokem a půl vyvraždily na jiném místě okolo 14 tisíc civilistů.
Svět je zděšen, ale po pravdě, súdánští povstalci nejsou pro USA nebo Evropu takovým nebezpečím jako Vladimír Putin. I když i tady o jeho podporu leckdo usiluje. A bývalý britský premiér Boris Johnson dokonce prohlásil, že ihned po invazi se Německo s Itálií rozhodovali, zda Ukrajinu podpoří. „Německý názor byl v jedné fázi takový, že pokud by k tomu mělo dojít, což by byla katastrofa, pak by bylo lepší, aby celá věc rychle skončila a aby se Ukrajina zhroutila.“ Berlín v této souvislosti podle Johnsona argumentoval „všemi možnými ekonomickými důvody“.
Nakonec se drtivá většina postavila proti Rusku, byť o ukrajinské demokracii a právním státu si asi nikdo také velké iluze nedělá. Po čase se začaly objevovat zprávy, že podpora hlavně ze strany USA (ale třeba i Polska) nemusí trvat věčně a v zákulisí běhají ultimáta, do kdy musí Ukrajinci agresora vytlačit. Což bylo za předchozího prezidentského období, tedy administrativy Joe Bidena.
Co je za nynějším opětovným tlakem na ukončení konfliktu, víc jen ti, kteří mírový plán vytvořili a prosazují. Ale je poměrně zjevné, že Donaldu Trumpovi se zatím chvástavá slova o tom, jak to zvládne za pár dnů, nenaplňují. A nedávno musel navíc ustoupit i v celní válce s Čínou a do jisté míry demokratům v bitvě o financování vlády a sociálních programů. Takže by to chtělo nějaký ten pozitivní zářez.
Evropa, se kterou se v tomto případě ještě mnozí baví, protože je Rusku velmi blízko (vlastně do ní Moskva zeměpisně patří), se staví proti ultimátnímu jednání. Alespoň navenek. Avšak lze předpokládat, že u mnohých i doopravdy. Rusko se ukazuje jako nebezpečný soused a sem tam snad u někoho pracuje i víra, že máme stát na straně obětí.
Mimochodem, ve stejné době, kdy se v Ženevě začalo jednat o Ukrajině, došlo k několika roztržkám na klimatickém summitu COP 30. Prý se na něm rozpadl celosvětový konsensu ohledně klimatu a fosilních paliv. Existoval někdy? S ohledem na to, jak se USA, Rusko a Čína stavěly k předchozím klimatických dohodám, o tom lze pochybovat. A teď se cukají další.
Zase jde o pragmatismus. Možná se zdálo být výhodné stát na straně, která otevírala dveře. K bezemisní budoucnosti? Možná. K záchraně klimatu? Těžko říct. K centralizaci zdrojů za účelem jejich přerozdělování? Určitě. Už se to ale asi tak pragmaticky nejeví.