Den, který všechno změní? Ale kdeže…
Snad ještě nikdy nevyvolávaly americké prezidentské volby takové emoce i u nás. Ale bacha, drama možná zítra neskončí.
Kdo čeká, že zítra oslaví nebo smutně zapije jméno příštího amerického prezidenta, možná si dá ráno studenou sprchu, „nitrák“ pod jazyk a rozklepaně vyrazí do práce. Historie zná řadu případů, kdy bylo jasno velice brzy, skoro o půlnoci volebního dne (samozřejmě východního amerického času). Poslední volební místnosti se zavřou nad evropským ránem. Někdy je přitom jasno ještě předtím. Ale například vítězství Joe Bidena vyhlásily americké televize (jiný kraj, jiný mrav) až po čtyřech dnech. Ještě o jeden den déle to trvalo, když George Bush porazil Al Gora.
Vliv na to mají americká specifika, jako třeba povinné přepočítávání hlasů, pokud je rozdíl příliš malý. Pokud vyhraje Kamala Harris, je téměř jisté, že se dočkáme napadnutí výsledku soudy. To sice nemusí mít odkladný účinek, ale pořád tu bude jistá šance, že se něco stane. A nový prezident má být inaugurován až 20. ledna.
Proč ale tolik Čechů, Moravanů a Slezanů (ev. někdo další) vyhlíží výsledek voleb s takovým napětím? Úřad amerického prezidenta přitahoval pozornost vždy. Dokonce i za „totáče“ média informovala o volebním boji a o důsledcích výsledku se diskutovalo jak na akademické půdě, tak i v hospodách. Vždyť nástup Ronalda Reagana zde mnozí vnímali jako nástup ostrého kurzu. I přesto, že jím kritizovanou smlouvu o uvolnění SALT II nakonec poslal k ledu už jeho předchůdce Jimi Carter poté, co SSSR vstoupil do Afghánistánu. A že to byl Reagan, kdo se setkal s Gorbačovem jako rovný s rovným.
Ale nikdy předtím to nebylo tak divoké, jako při první kandidatuře Donalda Trumpa a od té doby ty emoce trvale rostou. Mezinárodní průzkum zveřejněný tento týden např. Britskými listy zjistil, že 37 % obyvatel Česka by volilo právě tohoto miliardáře. Kamalu Harris by podpořila 43 %, takže by na tom byla lépe (pokud by tito lidé šli k volbám).
Zajímavé je ale srovnání s ostatními státy. Zatímco nejmenší podporu Trumpa a největší podporu Harris lze vidět u občanů v zemích, jako jsou Norsko, Švédsko, Dánsko, Finsko, Německo, Irsko, Rakousko… a to i přesto, že v některých z nich sílí příklon k autoritativnějším stranám…, na opačném konci spektra jsou země jako Srbsko, Rusko, Maďarsko, Gruzie, Slovinsko (?), Slovensko…
Ano, Trump je určitě volbou nespokojených. A to i v USA, které stále patří k nejbohatším zemím světa (před nimi jsou podle HDP na hlavu z nezávislých zemí jen Lucembursko, Singapur, Katar, Norsko, Švýcarsko a Spojené arabské emiráty).
Jenže i tam mají mnozí plné zuby imigrace, nedostupné zdravotní péče, přehnané korektnosti a hlavně establishmentu jako takového. Stále se mi připomínají slova, která při první Trumpově kandidatuře napsal psycholog působící za velkou louží Albert Kšiňan. A sice, že lidé nevolí tohoto kandidáta proto, že je nejlepší, ale že je nejhorší. Tudíž si od něho slibují rozvrat toho, co je štve.
někteří si od voleb slibují rozvrat toho, co je štve
To je možná důvod, proč k němu tolik lidí shlíží i u nás. Trump vnesl do politiky novou úroveň vulgarity, pohrozil vystoupením z NATO (co už je větším ztělesněním konformity a establishmentu? Snad jen Světová banka a MMF, ovšem ty nezná každý), kritikou imigrace… setkal se s Kim Čong-unem… a na druhou stranu blokoval americko-čínskou obchodní komoru. Odvedl Ameriku od Pařížské dohody o klimatu. Rebel jako fík.
Zkrátka někdo, kdo říká, že s tím vším svinstvem zatočí. Asi jako… hm, taky to u nás někoho připomíná, nebo ne?
A taky na rozdíl od Joe Bidena kličkoval během covidu. Možná ten covid byl pro jeho české podporovatele klíčový. Šlo o období, kdy se řada lidí vymezila proti diktátu seshora tak, až někteří naskočili na absolutní skepsi vůči všemu, co jde z mainstreamu. Dodnes je mi smutno, jak lidé, s nimiž jsme sdíleli výhrady vůči evropské a české anticovidové politice, najednou začali hromadně podporovat Putina, doma pak Konečnou, Rajchla… světě div se, dokonce i Babiše, který přitom v té covidové době stál v čele státu. A samozřejmě Trumpa. Prostě když proti, tak proti všemu.
Může se zdát, že tyhle volby jsou vlastně plebiscitem o Trumpovi, podobně jako u nás ty poslední byly asi plebiscitem o Andreji Babišovi a ANO. Trump slibuje, že zatočí s migranty, že sníží daně…
Ještě v dobách, kdy proti němu stál Joe Biden, ukazovaly průzkumy, že většina Američanů nechce ani jednoho. Takže Kamala Harris by měla vítězství dostat jak na zlatém podnosu. Jenže i tahle dáma budí emoce. Nejen, že chce znovu povolit potraty, což někoho nadchává a jiného drtí. Chce zavádět nové daně, další zvyšovat a vede řadu progresivistických řečí. Hlavně spoustu lidí dráždí svým permanentním smíchem. Tohle prostě nevypadá zrovna přirozeně. Když se k tomu přidá, že se těžko hledá, jak se stala státní zástupkyní v San Franciscu a že jí někteří bývalí podřízení nemohou přijít na jméno, jeden neví, co si má myslet.
Oba kandidáti tak slibují vlastně velkou nejistotu. A oba trošku vypadají jak baviči ve velké show. V turbulentní době působí Trump ještě o něco nevypočítatelněji, ale kdo nakonec bude pro USA a svět větším přínosem a naopak, těžko soudit. Obávám se, že pozitivně se do historie nezapojí ani jeden. Češi si to ale užijí přinejmenším jako prohru národního mužstva ve fotbale. Ta taky umí uvolnit negativní moce.
