Co takhle byznys, princi? Totiž vládo a spol?
Většinu lidí asi zajímá, jak se vláda postaví ke covidu. Některé veřejný rozpočet, další energetika, dotace… Ve stínu těchto témat se trošku krčí fakt, že může dojít i ke změnám na pozadí byznysu se státem.
„Tradiční, či spíše systémové strany totiž sice spolu politicky soupeří, ale často fungují v souladu. Je to cosi jako kolektivní opoziční smlouva. Personální a ekonomické záležitosti spolu napříč spektrem dojednávají různí právníci s mandátem k jednání. Kdo je v systému, ten může díky státním kšeftům bohatnout, kdo není, ten jen paběrkuje, nebo má smůlu,“ prohlásil v roce 2017 pro Lidové noviny lobbyista Andrej Surňak.
František Koukolík v knize Mocenská posedlost popisuje mocenské elity (zjednodušeně řečeno) jako skupiny, v nichž se moc drží bez ohledu na střídání vlád a politických stran v čele státu. Říká, že jediným zaručeným způsobem, jak se součástí teto elity stát, je, narodit se do ní. Ti, kteří se o to snaží zvenčí, většinou končí jen jako mocenští sluhové.
Podobně uvažují i další autoři. Možná ne tak jednoznačně. Nicméně z děl řady politologů vyplývá, že za určující dejme tomu pro jednání americké administrativy nepovažují jen prezidenta. Ale širší skupinu lidí, která s ním má nejužší kontakt. A často o ní nikdo moc neví.
Koukolík pak tvrdí, že elity zůstávají u moc často i přes změny politických režimů. Je to dost odvážné, uvědomíme-li, že třeba Adolf Hitler se určitě mocným nenarodil. A abychom zůstali v méně hrozivých vodách, ne každý český porevoluční miliardář (mám na mysli ty, kteří mají nejen miliardy, ale i vliv) se narodil do rodiny veksláka, vysoce postaveného politika, estébáka či aparátčíka.
Nicméně o vlivu různých skupin na rozhodování státu si po léta štěbetali vrabci na střeše. Zatímco v hospodách se mluvilo hlavně o korupci, mezi lidmi v byznysu, médiích a tak podobně spíš o klientelismu a nepotismu. Až se člověk divil, že po volbách vůbec docházelo k nějakým změnám hospodářské či sociální politiky. (Nutno poznamenat, že zatímco ČSSD většinou aspoň rozdala nějaké peníze svým voličským skupinám, ODS to s tím zjednodušením podnikání nikdy moc nepřeháněla).
Koncentrace moci
Když Andrej Babiš koupil vydavatelství MaFra a následně se dostal do vlády, vyvolalo to ve světě velkého byznysu zděšení. Těžko říct jak u koho, neboť informace se šířily jen z druhé, třetí a čtvrté ruky. Nicméně šířily.
Když vyhrál volby, soustředil ve svých rukou moc výkonnou s postavením jednoho z nejbohatších obyvatel ČR. A samozřejmě i klíčový vliv na moc zákonodárnou. Zkrátka se stal premiérem s vlastními penězi a jejich benefity za zády.
Ne, nedělejme si iluze, že nastoupil někdo všemocný. Stát je systém. A aniž bychom chtěli kohokoliv z čehokoliv podezírat (ale trochu bychom mohli), systém není tvořen lidmi, nýbrž vztahy mezi nimi. Ovládnout ho a změnit přes noc není legrace. Pamatuji si, jak mi jistý pražský primátor, svého času poměrně populární, vysvětloval, že nevládne na „magoši“ tak, jak si lidé myslí. „Já je prostě nemám jak odvolat. Pak jdu po chodbě, a oni se mi smějí do ksichtu,“ prohlásil na adresu některých radních a ředitelů sekcí či odborů v jedné osobě.
Nicméně, ke změnám v rozložení sil asi dojít muselo. Loni tedy Andrej Babiš odešel do opozice a před Vánoci nastoupila nová vláda. Složená z koalice pěti stran, jejichž zisky by samostatně byly minimálně u některých velmi malé. Co to udělá s byznysem napojeným na stát? Zvlášť necelý rok poté, co zemřel nejbohatší Čech a majitel největšího finančního impéria v Česku Petr Kellner. A ve chvíli, kdy už se pětka začíná mezi sebou trochu prát.
